Láska ve stínu tragédie: Příběh odvahy a nového začátku
Kamarádka Iveta je velmi atraktivní a energická žena. Kde vstoupí, tam prostoupí pozitivní energie neb její kouzlo osobnosti tkví nejen v šarmu, pěkném těle, milé tváři, ale taky ve smyslu pro humor, optimismu a schopnosti sociálních vazeb s kýmkoliv.
A tak není divu, že si tahle žena vždy užívá šťastného života, který si uvědomuje a taky je za něj vděčná. „Přej a bude ti přáno!“ hlásaly jsme společně, jako životní motto, a ono tomu tak skutečně bylo.
Když se zamilovala do krásného, inteligentního, velkého muže, její aura se rozzářila ještě více. Slunce jsem ji říkala!
A tak jsme často u vína probíraly jaké to je, mít po třicítce (dobře 35-ce) první rande, jaké je to na tom druhém, kdy je vhodné postoupit o level výše atd. Milenec ji denně psal, vídali se, jak jen to bylo možné. Byl úspěšný byznysmen a tak respektovala všechny jeho služební cesty i občasný nedostatek času a desítky telefonických hovorů během oběda. „Rendy já jsem tak šťastná!“ říkala a já tu euforii prožívala, jako by se to dělo mně samotné. Přeci jen po 11-ti letém manželství už se mi při společném obědě s manželem netřepou kolena a nevlhnou mi dlaně!
„To ti je tak krásný pocit, to těšení se až se zase potkáme nebo když mi na poradě přistane jeho smska, v průběhu dne zavolá a pozve zítra na společný oběd. Když se nevidíme, večer mi vždy píše před spaním…no jestli tohle někdy skončí, já se asi zblázním!“ říkala a já ji to věřila, neboť přijít o takovou dávku endorfinu, nejen v podobě toho hezkého co vychází z telefonu, ale také z těch skutečných prožitků, to by očividně zabilo každého!
Po zhruba pěti měsících z ní najednou ta euforie opadla. „Co se děje?“ ptám se jí cestou na cvičení, kam se snažíme pravidelně 2x týdně chodit. Iveta bez pohybu být nemůže, tancuje, cvičí, hraje tenis, golf, lyžuje. Tentokráte navrhne, co kdybychom místo cvičení zašly na něco sladkého. Vykulila jsem oči a pochopila, že se fakt něco děje. Mrkvový dort, tiramisu, želé s jahodami – to vše do nás padalo linie nelinie.
„Petr se nějak stáhl. Já to nechápu. Vždycky je nám spolu tak hezky! Najednou furt nemá čas, je pořád zaneprázdněný, vím, že toho má hodně, ale dříve si ten čas dělal…“říká smutně. Skočím ji do toho: „Zlato, dříve jsi byla nová kost, teď už jsi ochutnaná kost, pokud tomu rozumíš. Nečekej, že bude v euforii nepřetržitě!“ snažím se ji zklidnit i tím, že když toho má chlap v práci skutečně hodně, některé záležitosti (bohužel i ty příjemné) jdou prostě stranou. „Víš, mám pocit, že náš čas je vždy omezen, od – do. Víc teď prostě nemá. Víc mi nedá.“
Viděla jsem ztrátu jejího optimismu a snažila jsem se pochopit, CO se odehrává v hlavě muže, který zdá se, je s vámi šťasten. Neuháníte ho, dáváte mu prostor, smějete se spolu, až na ten společný čas toho po něm zase tolik nechcete a navíc máte tak famózní sex.
No nepřišla jsem na nic. Vyloučily jsme možnosti, že by byl ženatý, utajené potomky taky nemá, smrtelnou chorobu taktéž ne. „Ty bláho, ono to třeba doopravdy bude tou prací!“ říkala jsem, ale nějak jsme tomu nemohly uvěřit. Iveta měla pocit, že Petr ztrácí zájem a že žije jen v iluzi vzájemné blízkosti. „Zlato, kdyby tě fakt nechtěl, tak ti zase denně nevolá a nepíše. Prostě by tě odstřihl! Chlapi co nechtějí, to nedělají!“ snažím se dělat chytrou a vážně nevěřím verzi, že by měl v úmyslu to s ní skončit. Měla jsem tu čest se s ním seznámit, a ten člověk působil věrohodně, opravdově…sálalo z něj sebevědomí – to ano, ale nebyl to ten týpek, co si chce jen užít a pak se ztratí bez jakéhokoliv vysvětlení.
Iveta věřila, že v sobě našli skutečné zalíbení a přestože ho už tři týdny neviděla, doufala, že se stane zázrak a on se náhle zase objeví. Vždyť ji pořád psal „Ty moje lásko“ „Chybíš mi“ „Těším se na tebe!“
„Proč to píše, když nic neudělá pro to, abychom se viděli? Mně to normálně uráží!“ občas už ji ujely nervy.
Mužskou populaci jsme rozebraly do posledního detailu, ale těch otazníků neubylo!
Uběhl dlouhý měsíc, kdy stát se může všechno nebo taky nic. Děje se něco bez příčiny, jen tak? Nevím. Iveta se i mně odmlčela. Něco se muselo stát. Volám a volám, po třech dnech už to vím. Běžím za ni do nemocnice. Nemluví. Jen se dívá. Nemám odvahu se na cokoliv zeptat. A co taky chcete říct, když vaši spřízněnou duši, člověka vám tak blízkého, že byste mu dali i svou ledvinu, protijedoucí kamion téměř rozdrtí na kaši. Ležela tam a dívala se na mě. Slzy jsem zastavit nemohla a hladila ji po ruce.
Když přišla sestra, požádala mě, zda bych mohla nějak vypnout Ivetin telefon, alespoň zvuk neb prý pořád vyzvání a pípá. Koukám na displej. Jak jinak, Petr. Ukážu Ivetě. Kroutí hlavou, že ne. „Zlatíčko měl by vědět, co se ti stalo, vždyť se musí bát, co s tebou je!“ Opět jen zavrtí ne a zavře oči. Nevím, co mám dělat.
Po 14-ti dnech Iveta konečně promluví. Jaké štěstí, že vůbec přežila. Bez následků to však bohužel nebude. Úsměv na její tváři nevidím, ale odhodlání v jejích očích ano. „Tak začíná nová etapa!“ říká pomalu a potichu, vzhledem k tomu, že příliš neartikuluje, spíš než slyším – odezírám ze rtů. Jakmile vidím, že je schopna alespoň částečné komunikace, autonehodu rozebírat nechci, neb od policie vím už vše. Chci rozebírat Petra. Iveta mě svou tvrdostí překvapí. Odmítá mu dát jakoukoliv zprávu o sobě, o tom co se stalo, kde je a jak na tom je. „Neměl čas, když jsem mohla. Teď už nemůžu já!“ „Ale….“ „Ne Rendy! Byla to jen iluze. Takhle mě už nikdy neuvidí. A přísahej, že tomu nedopomůžeš! Já si to vážně nepřeju!“
Nechápala jsem, kde se v ní bere tak tvrdohlavé rozhodnutí. Nu respektovat jsem ho musela. Její telefon byl pro ostatní hluchý. Samozřejmě, že mě Petr vyhledal. Chtěl vědět, CO se stalo a PROČ Iveta neodpovídá na jeho zprávy a nebere mu telefon. Snažím se nedat na sobě znát pravdu a říkám, že nebylo fér dělat předtím měsíc mrtvého brouka. Vysvětluju vše tak, aby si myslel, že už ho Iveta nechce. Jenže já jsem taky průhledná jak celofán, a když objasňuje příčinu své téměř měsíční absence, kdy se jeho matka snažila spáchat sebevraždu a on nechtěl Ivetu zatahovat do rodinných problémů, nad jeho upřímností jsem nedokázala hrát roli, o níž mě Iveta žádala.
Okamžitě se rozjel do nemocnice. Nevím, co přesně si řekli a co už si říci nechtěli, ale bylo to naposledy, co Petr Ivetu viděl. Požádala ho, ať už nechodí ani nevolá. Nikdy.
Já osobně nedokážu takovéto rozhodnutí pochopit, ale taky jsem nepřišla o nohy jako ona. To nebude rozhodnutí z křivdy ani zloby. „Víš, já s ním hrozně chtěla být šťastná. A to jsme mohli. Jenže já teď už budu šťastná jinak. A to on by nebyl!“ říká smutně. Tak tohle asi pochopit dokážu. Zda-li i Petr, nevím. Asi mu zbyla jen ta iluze jejich vzájemné blízkosti!
Zdroj foto:Pixabay.com
