Za tento příspěvek mě asi většina z Vás tady bude nenávidět. Chápu, že být matkou je pro většinu žen darem a posláním. Ale po včerejším zážitku mi to nedalo se opět podělit o pár svých myšlenek.
Je mi 23 let a vždycky jsem si přála svou budoucnost vidět dál, než za plotnou se třemi dětmi. Učení mě vždy bavilo a už na základce jsem se chtěla vidět v laboratoři, bádající nad malými molekulami. Můj sen se mi splnil 🙂 Studuji Mikrobiologii a můžu říci, že mě to dělá opravdu šťastnou. Přesto si v nekonečném kolotoči studijních povinností někdy postesknu, jestli vůbec stíhám žít a jestli jsem si přece jen neměla zvolit cestu rodinného života.
Má cesta pomalu končí … studium je téměř u konce a já jsem si potvrdila to, co už dávno vím. Věda je to, co mě baví a za to úsilí mi to stoprocentně stojí. Jen jsem si tak trochu myslela, že až budu končit školu, budu už mít našlápnuté silné partnerství a třeba se jednoho dne i vdám. Ne kvůli dětem, ale z lásky. Z důvodu, že jsme našla parťáka stejně šíleného jako já! Parťáka, který bude mít stejné životní postoje a který bude naprosto respektovat a chápat mou touhu po vědění a bude sdílet mé nadšení z nových poznatků o DNA. Partner, který mě nebude vidět jen jako nutný článek, který potřebuje ke zplození dětí a ke splnění svého životního cíle…zasadit strom a zajistit pokračování své genetické výbavy.
Z těchto chlapů se mi dělá zle. Mám k nim přímo odpor. A rychle od nich utíkám. Jsem možná naivně přesvědčená, že dítě by mělo vzejít z hluboké lásky dvou lidí, kteří jsou v jistém souznění. Ze dvou „parťáků“ pro život, co si jsou vzájemnou oporou a vzájemně se respektují.
Přesto chápu, že biologické hodiny tikají a některým ženám to už leze na mozek a za podobně smýšlejícího chlapa by vraždily a jsou schopny mě samotnou za můj postoj nenávidět. Takovéto ženy mnohdy narážejí na protipól mužů, který také není úplně ideální. A to chlapi úzkostlivě se obávající rodičovství. Upřímně před chlapy bez špetky zodpovědnosti taky rychle zdrhám. Z extrému do extrému…copak neexistuje něco mezi?
Proto mě neskutečně vytočilo vyjádření potenciálního kandidáta na rande. Poznali jsme se náhodou, a i když máme každý úplně jiné vzdělání, docela jsme si rozuměli a ráda jsem si s ním povídala. Všechno ale rázem smetl svým přáním: „Nech mě udělat ti miminko a udělám co si budeš přát.“. Nech mě udělat ti….nech mě…. nech mě udělat ti…….co prosím??? Miminko??? (mimochodem na tuto zdrobnělinu jsem silně alergická!!!).
Ne…prostě ne…!!! Možná zním pro mnohé z Vás jako blázen, ale přes toto se nepřenesu. Možná bych z této věty skákala radostí…ovšem kdyby mi to někdo řekl po x-letém vztahu (který by klapal a snila bych o založení rodiny právě s tímto člověkem). Možná kdyby mi to řekl někdo, koho miluji, a ne někdo v začátcích našeho poznávání.
Tato prosba mi přišla naprosto bláznivá. Vím, že to myslel asi dobře, ale u mě se s pochopením zkrátka nesetkal. Tímhle tak jasně potvrdil, že mě tento člověk vlastně vůbec nezná. Tento člověk ani netuší kdo vlastně jsem a jaké jsou mé tužby, sny a přání. A že chci zažít víc, než svůj dosavadní život zarazit a už jen rodit děti jako na běžícím pásu (protože se mi samozřejmě nezapomněl zmínit, že jich chce mít hodně a nejlépe všechny najednou). Prý by bylo bezva mít dvojčata, ne-li trojčata!!! Haha 😀 Já s trojčaty zkušenost náhodou mám a tak růžově bych to opravdu neviděla 😀 To si vážně každý chlap myslí, že mít děti je velká kopa srandy a že to bude hračka? Ano, děti jsou požehnáním, ale jde to snáz, pokud se na jejich výchově, vzdělávání a růstu také nějak podílíte pánové! Tím nemyslím vyvést je v neděli na hřiště a mám pro tento týden splněno!
A touto větou definitivně zabil svou možnost mě poznat. Myslím, že by to stejně nepochopil. Jsem už prostě taková. Mám jiné tovární nastavení a tohle by prostě nefungovalo J Po této konverzaci jsem se viděla v jeho očích jako slibná plodící děloha. Cítila jsem se zraněná jeho drzostí…jako bych byla zpátky ve středověku. Jakoby naše praprababičky bojovaly za právo rozhodnout si, zda mít dítě či ne, zbytečně. Nejvíc mě ale mrzelo, že tímto úplně zastínil mé kvality jako člověka, jelikož ze mě vnímal pouze vlastnosti nositelky chromozomu XX.
A tak více či méně usilovně opět hledám. Ale zatím neúspěšně. Věřím však, že jednou najdu stejného poloblázna jako já, který se ke mně bude dokonale hodit. A kdo ví…třeba ty trojčata jednou mít opravdu budu 😀
