Domácí násilí v legislativě
Před nedávnem jsem byla na školení o domácím násilí a obětech trestné činnosti, protože naše kancelář se právě na tuto problematiku zaměřuje. Toto téma se nám prolíná do trestního zákona a do občanského zákona v části, která se týká rodinného práva. Velmi smutné na tom je, že rodinné právo a trestní právo nám právě spojuje tématika domácího násilí.
Když jsem byla o hodně mladší, měla jsem naivní představu, že rodina a společná domácnost by pro každého měla být ulitou a zázemím, kam se běží schovat před venkovním světem, který není vždy ten nejmilejší a nejhodnější. S politováním je nutné konstatovat, že statistiky hovoří o pravém opaku – valné většiny z nás se domácí násilí nějakým způsobem dotklo, ať už to byl dotek přímý a bolavý nebo zkušenost tzv. z druhé ruky.
V souvislosti s domácím násilím si lidé zpravidla kladou otázku, jak je možné, že oběť, která má možnost utéct (jestliže se jedná o dospělého svéprávného jedince) neuteče a nechá si to líbit. Mě se moc líbila teorie žáby, ke které se domácí násilí přirovnává a podle které, pokud strčíte žábu do nádoby s horkou vodou, tak prostě vyskočí a zachrání se. Pokud ji ovšem dáte do studené vody, kterou budete postupně zahřívat až k bodu varu, žába se uvaří a umře, protože nepostřehne, že vody se oteplila až do míry, kterou už není možné přežít.
Stejně tak je to s domácím násilím. Pokud spolu budou dva lidé žít a jeden druhého hned na začátku vztahu zmlátí tak, že si bude muset zavolat záchranku, s vysokou mírou pravděpodobnosti uteče. Ovšem pokud se násilí bude zvyšovat postupně a nenápadně, je možné, že oběť si natolik zvykne na své postavení, až bude pozdě a voda bude prostě vařit.
Ohledně netradiční formy domácího násilí, uvedu dva příklady.
Příběh domácího násilí mezi rodiči, které ovlivnilo život dítěte
K nám do kanceláře přišla mladá žena, asi kolem třiceti let. Když jsem ji uviděla poprvé, v prvním momentu jsem byla hodně zaražená, protože rozhodně nevypadala „normálně“. Když mi začala vyprávět svůj příběh, bylo z toho hodně smutno.
Slečna žila ve společné domácnosti s maminkou a tatínkem, kde tatínek týral maminku tak, že maminka nakonec zůstala definitivně v péči odborníků – psychiatrů – v nemocniční péči, otec pobýval v nápravném zařízení a dítě – dnes dospělá žena – mělo zdravotní problémy neurologické a psychiatrické. Jako malá holčička, která neměla kam utéct, se musela dívat na utrpení své matky, které jí způsoboval její tatínek – tedy dvě osoby, které jí měly být nejbližší. I když sama fyzicky napadená nebyla, byla poznamenaná do konce života. Měla těžké tiky, třas celého těla a kulhání.
Vyprávěla mi smutnou historku o tom, jak byla na dovolené all inclusive a trpěla hladem, protože nebylo dovoleno si odnášet jídlo z jídelny, a ona se v rámci běžných stolovacích návyků nebyla schopná najíst. Právě pro svůj třas. Rodičům se podařilo totálně zlikvidovat svoje vlastní dítě. Mamince možná dle teorie skákající žáby, tatínkovi proto, že to byl agresor a pachatel trestné činnosti pravomocně odsouzený. A dítě nemělo, kam se schovat.
V takovémto případě se jednalo o domácí násilí, které postihlo nejen partnera – manželku, ale i dítě – u kterého se jednalo o odvozené domácí násilí. Dítě fyzicky týráno nebylo, nicméně násilí muselo strpět a trvalé následky byly více než zřejmé.
Příběh sociálního domácího násilí mezi partnery
Druhý příklad – na první pohled nenápadný – mi vyprávěla dcera mé kamarádky. Přes pejska se seznámila s jinou slečnou u nich v domě, skamarádily se a slečna si začala vylévat srdce, jaké má problémy se svým partnerem – spolubydlícím. Ty však nechtěla zásadně řešit, protože by jí prý partner vzal jejího vlastního psa a vyhodil by ji z bytu. Nakonec to dopadlo tak, že ty dvě dostaly zákaz se spolu stýkat a když je partner načapal, jak spolu plkají na schodech a popíjejí víno, zmlátil dceru mé kamarádky a snažil se rozbít láhev zbylého vína o její hlavu. Ta šla k doktorovi (na štěstí to nebylo nic vážného) a třešnička na dortu byla ta, že slavná kamarádka „od vedle“ ji ubezpečila, že ona na policii jako svědek nic neřekne, protože by se její přítel na ní zlobil.
V takovémto případě se jednalo o sociální formu násilí, která spočívala v zákazu sociálního kontaktu. Nevíme, co se dělo za dveřmi bytu, nicméně i toto byla forma násilí, ke které se dcera kamarádky připletla. Doporučila jsem jí, ať se nijak neangažuje a nesnaží se problém řešit jinak než doporučením návštěvy odborníka. Každému je asi zřejmé, že i když nemáme rádi kamarády svých partnerů, nebudeme je mlátit.
Ochrana obětí domácího násílí
Naše zákony se snaží oběti domácího násilí ochránit, nicméně je nutné konstatovat, že se jedná o trestnou činnost, která je patrně mnohem zákeřnější, než např. napadení cizí osobou na ulici. Oběť je mnohem zranitelnější, má problém, kam odejít, může být na pachateli citově závislá, spojují je společné děti….
Obětí mohou být děti, a to tím, že jsou primárně týrány, nebo násilí přihlížejí. Ale taky to mohou být senioři, kteří také nemají kam utéct a ke komu se obrátit o pomoc.
Asi je dobré, pokud se z nás stane žába, nečekat, až voda bude horká natolik, že už nebudeme mít sílu vyskočit. U dospělých je nutné vzít v úvahu, že páchané násilí na nich se nedotýká pouze jich samotných, ale i dalších osob v domácnosti, které musí pasívně přihlížet.
Proto je nezbytné využít policie, která může nařídit a zařídit prvotní vykázání agresora z domácnosti a pak vyhledat ať už organizace jako např. Bílý kruh bezpečí nebo advokátní kancelář, nebo Orgán péče o dítě v rámci Sociálního odboru na příslušném Městském úřadu nebo na Obci, kteří nasměřují, jak dál pokračovat, ale rozhodně jednat, než je pozdě a ze zdravého jedince se stane zlomená troska.
U nezletilých dětí stát chrání nezletilé tím, že navrhne nad rodinou dohled, který může skončit i tím, že dítě skončí v dětském domově, pokud je situace v rodině neúnosná a není jiná cesta, nicméně to se stane v případě, kdy domácí násilí tzv. prosákne na povrch a lze zasáhnout.
Podle zákona č. 45/2013 Sb. zvlášť zranitelné oběti mají nárok na zmocněnce na náklady státu, tj. pokud se jedná o zvlášť zranitelnou oběť nebo dítě. Proto je dobré skutečně se přijít poradit, ať je to ke kolegům nebo do organizací, které se na tuto pomoc specializují, třeba zmíněný Bílý kruh bezpečí.
Ale rozhodně – pokud se já sama za sebe můžu přimluvit – nečekat až na bod varu.
