Láska, která překoná čas i smrt: Příběh plný emocí a naděje
Dobrý večer krásná dámo, noc se krátí, nemyslíte ? Dovolíte, chtěl bych znáti Vaše jméno. Vaše jméno slečno ? … Láska. Narozena ? … Teď. Narozena kdy ? … Tady a teď, jsem přeci Tvoje Láska *heart* Noc je můzou velkých básní, všechny krásky, ještě zkrásní, v noci najdou všechny lásky svoje jméno …
(Vypůjčila jsem si slova překrásné písničky, kterou zpívá Karel Černoch a jako Láska mu sekunduje Jana Brejchová. Poslal mi jí někdo z mých přátel k narozeninám, mám ji uloženu v počítači a když je mi smutno, tak si ji pustím)
A tak se narodila láska. Lásek je mnoho. První, kterou potkáme, je mateřská, ta je na celý život. Potom přijdou lásky dětské, studentské, platonické i vášnivé, opravdové na celý život a také lásky až za hrob. Lásky prostě není nikdy dost. Lásku bychom měli dostávat již do kolébky, třeba jako takové ty malé barevné stravenky, co jsme měli na základní škole a vždy jsme si jednu odstřihli, když jsme šli na oběd. Mělo by jich být dostatek a vždycky, když by bylo lásky málo, tak bychom si jeden lísteček odtrhli. A kdybychom všechny ty malé papírové obdélníčky spotřebovali, tak bychom si prostě došli k výdejnímu okénku pro nové. Lásku bychom měli umět nejen přijímat, ale i dávat a hlavně si jí chránit, je totiž vzácná.
Moje první láska byl můj spolužák. Nastoupili jsme spolu prvního zářijového dne do třídy 1.A. Základní školy a jmenoval se Martin. Řekl mi, že mě miluje a donesl mi prstýnek. Naše láska skončila brzo. Společně se spolužačkou Markétkou je oba dva ani ne v pololetí poslali do školy zvláštní, neboť to byly děti neposedné až neposlušné. Možná, kdyby zůstal, naše láska by vydržela, stala by se z nás ideální rodina a měli bychom tři děti a psa. Prstýnek si pamatuji dodnes, ztratil se mi někde v propadlišti dějin, ale vzpomínky zůstaly.
Pak následovaly lásky školní, lásky z tanečních, lásky z diskoték s protančenými střevíčky a lásky z chmelových brigád. No a jednou v létě jsme odletěly s kamarádkou k moři do Bulharska. V dobách minulých bylo moře pro nás vzácné, ale rodiče pracovali v podniku, který měl u moře na celé léto postaven stanový tábor. Celý tábor a naše věci hlídal milý pan Balík, toho času již v důchodu, a tak jsme se mohli všichni bezstarostně čachtat v moři a povalovat na pláži, střídajíc občas pana Balíka v hlídání, aby si také mohl jít zaplavat. A tady jsem poznala svou letní lásku. Jmenoval se Jirka. Byla krásná, provoněná mořským vzduchem a slanou vodou, prosluněná srpnovým sluníčkem, plná láskyplných slov, nadějí a zapadajícího slunce nad obzorem a vlnami. Léto skončilo, všichni jsme se vrátili domů a skončila i letní láska. Nebylo nám to prostě souzeno. A já už teď vím, že zlomené srdce je ta největší bolest, co znám.
Jednoho dne ale přišel ten Pravý, člověk laskavý a milý. Víte jak poznáte pravou lásku ? Pravou lásku poznáte tak, že se Vám nebude chtít jít spát, protože skutečnost bude lepší než sen ! Myslím, že jsme to věděli oba dva od prvního okamžiku. Po roční známosti následovala svatba a za další rok a půl se nám narodila krásná holčička, naše láska na celý život. Bylo to úžasných pět a půl roku společného klidného života. Nemuseli jsme někdy ani nic říkat, protože už z pohledu toho druhého jsme vytušili, co si přeje. Roky společného života, rodiny, přátel a lásky. Jednoho dne jsem odjela s dcerkou k rodičům a manžel mě vyprovázel k autobusu.
V jeho očích jsem najednou uviděla něco jiného a hlavou mi probleskla myšlenka, že už ho nikdy neuvidím. Neviděla. Druhý den, brzo ráno, si pro něj přišla taková divná paní, nikdo jí nečekal, nezval. Jmenovala se Smrt. Odjeli spolu vlakem do Stanice Nebe. Ani já a ani ostatní jsme tomu nemohli uvěřit, bylo mu necelých 30 let. Čas již obrousil hrany bolesti a zůstaly jen krásné vzpomínky. Se smrtí blízkého člověka se nesrovnáte, ale celé ty roky jsem se nesmířila s tím, že moje dcera nemá tatínka a že já musím zvládnout být rodičem za dva, rodičem na plný úvazek, za mámu i za tátu. Tahle role je nejen složitá, ale i hodně těžká.
Nedávno jsem četla příběh manželů, kteří byli spolu 77 let. Paní bylo 100 let, pánovi 96 let a když umírala, držel jí za ruku. A to je ta pravá láska, láska na celý život, láska až za hrob. Doufám, že ještě někdy v životě potkám tu Pravou Lásku a že jí budu moci říct tato slova: “Jsi něha, kterou hledám, jsi úsměv, který nemám. Jsi láska, co mi schází, jsi štěstí, co mě doprovází.”
Tento příběh věnuji svým přátelům Janě a Alešovi. Jejich příběh lásky neskončil všemi očekávanou svatbou, ale rozchodem. Já ale vím, že tyhle dvě srdce k sobě patří, že se mají stále rádi a věřím, že se jejich cesty zase spojí. A Vy, když potkáte krásnou Dámu, bude mít štěstím rozzářené oči, dolíčky ve tváři a veselý úsměv na rtech, tak jí prosím ode mě pozdravujte ! Jmenuje se LÁSKA 🙂
Zdroj foto: Pixabay.com
