Boj se sebou samým: Jak sport pomáhá zvládat citlivost a nálady a dodává sílu
Život je plný malých i velkých her, větších i menších proher a výher. Sport se točí okolo her. Život se točí okolo her.
Je to zábava. Adrenalin. Pobavení se nad tím, kdo zrovna vyhraje anebo prohraje. Je to zábava pro lidi a zároveň vnitřní uspokojení a výhra jako životní cíl pro sportovce. Radost a životní meta.
Pro mě smrt. Utrpení. Místo slova smrt klidně můžete dosadit slovo lenost.
Moje lenost.
Tělocvik na základce i na střední jsem vždycky nesnášela. Měla jsem pocit, že mi jako jediné, samozřejmě, nic nejde a nic neumím. Tedy až na vybíjenou…ta mi fakt nešla. Neměla jsem sílu na to kohokoliv „odstranit“, takže se všichni strefovali do mě a vždycky jsem byla nejslabší článek týmu. Jak já si přála vyhrát! Jednou všechny porazit, zničit! Už jen proto, abych se pomstila za to, že mě považovali za slabší část… Ale když jednou mé spolužačce díky vybíjené pohnuli s páteří, protože ji šílenou ranou trefili, řekla jsem si, že mít takovou sílu vlastně ani nechci…
Že jsem nešikovná, a proto budu radši sedět celou dobu jen na lavičce, to byl pocit. Vytvořila jsem si ho a ta představa byla tak silná, že se stala pravdou. Není přece jinak možný, abych byla tak moc nešikovná, aby mi někdo hodil balón a já si zlomila prst. Ne! Není! To se stalo na střední. Ale měla jsem štěstí…zlomilo se to krásně a nikdo mi nic nemusel nikam vracet. To byly moje největší obavy… I když je pravda, že to bylo až po tom, co mi řekli, že to dělat naštěstí nemuseli… Takže jsem vlastně šikovná!
Poučená ohledně věci sportu jsem se později na vysoké škole přihlásila na méně nebezpečný sport, který mě zajímal a bavil, i když jsem ho nikdy nedělala. Žádná novinka. Vždycky mám pocit, že mě všechno bude bavit, ale musím si to nejdřív takříkajíc osahat. A pak většinou přestanu, protože co je pravidelné, to přestává bavit, nebo se u toho cítím jako absolutní nemehlo. No, nebudu zakrývat, že by to mohlo být tím, že jím skutečně jsem.
Zkrátka, ještě jsem nenašla pohyb, ve kterém by mi bylo fakt dobře. A to jsem zkoušela kdeco.
Tak tedy zpět k vysoké. Tam to byl kupříkladu tenis. Chodila jsem na něj s kamarádkou, která si se mnou vůbec, ale vůbec nezahrála. Bylo mi jí hrozně líto.
Jedno léto jsem chodila pravidelně každý týden se sestrou na zumbu. Přiznám se, že ten důvod proč už si přesně nepamatuju. Jen vím, že vždycky bylo hrozný, jak moc se mi nechtělo. Měla jsem plno originálních výmluv, jako například: „Je horko. Je zima. Prší. To slunko moc pere. Musím číst. Prostě se mně nikam nechce.“ A stejně jsem jela a nakonec jsem byla i ráda. Ale tak jako sestru mě to nikdy nechytlo.
Přítel mě vzal na druhé rande na squash. Později mi řekl, že jsem byla „takový kopýtko“.
Se začátkem letošního semestru jsem začala chodit na jógu, kterou jsem si dokonce sama zaplatila. Jenže – není to jóga, kterou jsem si představovala. Moje sny o tom, jak nebudu muset nic dělat, budu jen meditovat, učit se správně dýchat a zapomenout všechno zlý i dobrý v jeden moment, to byl můj sen. Bohužel nevyšel. I přesto, že to měly být základy, zvrtlo se to ve fitness či něco na ten způsob. Samozřejmě jsem z toho málem umřela a řekla si, že už nikdy.
Proto jsem se rozhodla dělat jiný sport. Nevymlouvat se na to, že jsem kopyto, ale zkusit se s něčím porvat.
Porvat, porvat…
To je mi ale slovíčko… Když jsem nad ním přemýšlela trochu hlouběji, došla jsem k tomu, že by se mi možná mohlo líbit právě něco takového. A tak jsem to udělala.
Zapsala jsem se na první hodinu fitboxu.
Chci se naučit rvát se se světem, se mnou samotnou, se svými náladami, se svou extrémní citlivostí, chci dát vale všem, co ve mně vidí malou holčičku nebo holku, co by nikdy neublížila. Jsem si téměř jistá, že ta rána od malé holčičky by jednou totiž mohla i bolet…
Chci se umět rvát sama za sebe, protože vím, že ta malá holčička ve mně si to zaslouží. A co už, vlastně i ta velká…
Zdroj foto: Pixabay.com
