Co mi dala doba, kdy jsem byla poslušnou ovečkou?

Ahoj! Nebyla jste některá u němých krásek v privátu Naughty Harbor? Já už jo. O tom, že mě to zajímá, jsem psala v článku Sex s robotem nebo silikonovou pannou. Budoucnost? Dost z vás se vyjádřilo spíš odmítavě. Rozumím. Ale musím prozradit, že je to docela zábava. Samozřejmě, zábavou to není, když to dělá váš vlastní muž za zády a nepřizve vás 😉 … no, ale o tom snad příště. Dneska mám na srdci něco jiného.
Ráda bych navázala na příběh, jaký byl můj začátek v sexbyznysu. To vás zajímalo mnohem více 🙂 No dobrá.
Od stryptýzu před kamerou po luxusní prostitutku

Od striptýzu před kamerou pro videochat jsem se hrou osudu dostala přes pozlátko luxusnější společnice k prostituci. Růžové začátky v podobě večírků, večeří a květin, rychle vydělaných peněz za pár hodin, se rychle přehouply do šedi, která se měnila v stále temnější až zcela černou barvu.

Pasák, který byl ze začátku mým milencem, mi dohazoval stále náročnější klienty, kteří nešli pro ránu daleko. On sám mě, když jsem jedné noci utekla z hotelového pokoje v slzách a šrámem na duši, zbil. Protože jsem neposlouchala a chtěla skončit. V tu dobu jsem na to ještě neměla sílu.

Nechci se teď rozepisovat o bolestivých věcech, které mě v tomto období potkaly. Ponižování a násilí není nic příjemného. Ale byla to, alespoň ze začátku, moje volba, z které jsem nemohla nikoho vinit. Potřebovala jsem peníze, abych mohla studovat a byla jsem naivní mladá holka.

Co jsem se v té zlé době naučila?

Když máš pocit, že je špatně, vždycky může být ještě hůř. Byly dny, a nebylo jich málo, kdy na mě dopadala tíha sexuální práce. Styděla jsem se za to, jak si vydělávám peníze. S nikým jsem to nemohla sdílet, protože to nikdo nevěděl. Cítila jsem, jak si ubližuju, ale seděla jsem v rozjetém vlaku. Skoro zákonitě po takových dnech přišel nějaký negativní zážitek se zákazníkem nebo s pasákem.

Když si v průseru, objeví se někdo, kdo ti podá pomocnou ruku. Během měsíců práce “společnice” jsem několikrát padla na dno a vždy tady byl v tu chvíli někdo z mého okolí, kdo se mi snažil pomoct. I když vlastně nevěděl z čeho. Pomocnou ruku jsem přijala až ve chvíli, kdy už jsem opravdu nemohla dál. Svěřila jsem se kamarádce. Ta mi pomohla sbalit kufry, zakrýt na čas stopy a jít dál. Stejně tak jsem vděčná i organizaci Rozkoš bez rizika, která mi dala naději, že bude líp a kde mě nesoudili.

Zdraví máme jen jedno a musíme si ho chránit. Z veselé holky plné života se ze mě stala za pár měsíců vyhublá emocionálně nestabilní troska. Vyhýbala jsem se přátelům, chodila jak tělo bez života. Přestal mě bavit život. Až zpětně jsem pochopila, jak moc jsem si ubližovala a dnes jsem nesmírně šťastná, že jsem dokázala z vlaku sebedestrukce vyskočit a znovu se postavit na vlastní nohy. Snažím se pečovat nejen o svoje tělo, ale hlavně o duši, které bude uzdravení trvat daleko dýl.

Naučila jsem se lidem naslouchat. Každý máme své dny. Někdy je líp, někdy hůř. Když to hodnotím zpětně, stala jsem se ke svému okolí laskavější.

Ať jste na tom podobně, cítíte se hůř nebo líp. Věřte, že nad každým po čase vysvitne příjemný paprsek hřejivé lásky. 🙂