Jak se vyrovnat s náročným teenagerem: Rodinné zkušenosti a životní lekce
Mám dvě sestry a každá má dvě děti. Kluka a holku. Kluci jsou starší, holčiny mladší.
Nejstaršímu z mých synovců je 18 let. Je to hajzlík první třídy. Ne snad, že by byl “zlobivé” dítě, ale bohužel se hodně “potatil”. Ačkoliv rodiče má rozvedené a otec s nimi nežije již dlouho, kluk má povahu po něm a vlastně i jeho manýry. Způsob hodnocení lidí, kdy on sám je dokonalý a všichni okolo blbci, kdy nezáleží na nikom a na ničem, jestliže se to jemu nehodí.
Choval se čím dál tím hůř
Na mou sestru, svou mámu, byl už vyloženě sprostý, bezmála i agresivní. A ségra nevydržela jeho věčné výtky, jednoho dne mu sbalila věci a s těžkým srdcem i lítostí nad vlastní prohrou při výchově jej poslala k jeho tátovi.
„Když pořád říkáš, jak je to u něj lepší, jak bys byl radši s ním, tak si běž za tatínkem.“
Sestra probrečela dny i noci a stále dokola přemýšlela nad tím, co mohla či měla udělat jinak :;(
Chlapec žije s otcem
Teď je to již cca rok od onoho dne. Chlapec žije s otcem, nadává, ale je tam spokojený. Nemá žádné zákazy ani příkazy, tatínek mu kupuje prezervativy a nechává volnou ruku ve všem, mlaďoch nám jen oznamuje, že tenhle ročník nedodělá a opravdu ho nedodělá – ne snad proto, že by to bylo nemožné, ale prostě proto, že se tak rozhodl, že už to řekl. Za svou mámou se občas zastaví na návštěvu, k naší mamce, jeho babičce, chodí 1x za měsíc, protože se ona rozhodla dávat svým vnoučatům 200,-Kč měsíčně jako kapesné při studiu. A na to on nezapomíná.
Ale jinak je to hajzlík první třídy. Po výstupu, který jsem s ním měla loni v létě, když u mne byli oba synovci i s mojí maminkou, tedy jejich babičkou, na prázdninách a pohádali jsme se na téma “já CHCI vidět noční Prahu”, zatímco já vysvětlovala, že to s vozíkem není tak snadné (ještě nebyl bezbariérový Můstek, všude je stará dlažba, což je náročné na drncání, k tomu hromada turistů a absence bezbariérových toalet – prostě do centra jezdím jen za trest) a že je to už nuda. Maminka i druhý synovec chtěli kamkoliv, kam budu moci také já. Ale ON ne, on CHTĚL vidět konkrétní část města a já… než bych čučela na jeho kyselý ksicht, radši jsem zůstala doma a nechala je jít samotné. Takže naštvaní jsme nakonec byli všichni, jen on dostal to, co chtěl.
A proč jsme ustoupili?
Protože neustoupit znamená sledovat jeho výraz a ještě k tomu fakt, že pak hádku či nespokojenost “omlátí” o hlavu mé sestře, tedy svojí mamce. A ta mne před jejich příjezdem prosila „Buď hodná tetička“. Tuhle větu jsem si zopakovala během těch pár dní snad stokrát, jinak bych mu musela jednu střihnout. Ale od té doby jsem ani jednou nedovolila jeho návštěvu u mě. Prostě nechci 🙁
Teď ovšem došlo ke krásné scénce 😉
Představila jsem rodině svého… no, řekněme kamaráda Deimonda. Přítelem jej ještě nenazývám, ale je víc než kamarád. Složitý vztah. On zná informace o jednotlivých členech mé rodiny, ale není vázán větou “buď hodný na tohohle smrada”. A má dost vyhraněné názory na chování dětí, především pak vůči dospělým obecně a rodičům, obzvlášť maminkám, protože sám má jen jednu vzpomínku na svou maminku (byli mu tři roky, když zemřela) a jeho děti tu svou nepoznali vůbec (byli ještě moc malí).
Sledovala jsem, jak jeho pohled čím dál více potemňuje, když slyšel, jakým způsobem můj synovec mluví se svou mámou. A my všichni mlčeli, významně kašlali, kousali se do rtů, zatínali ruce v pěst a dodávali sestře pohledem sílu, ale nic víc, protože dle jejího přání “jsme hodní”. Deimond chvíli mlčky sledoval dění a sekal pohledem po svých dětech, aby byly zticha, ačkoliv i na nich bylo znát, jak jsou zmateni ze situace, kdy náš mladej vede proslov:
„Vona (myšleno jeho maminka) to nikdy nepochopí, ale já si tak vážím toho, co můj táta dělá, jak formuje děti, on je tak skvělej a zodpovědnej, to vona vůbec nezná a nerozumí tomu. A táta mi toho dal do života tolik, to vona vůbec netuší, jak je skvělej.“
Na vysvětlenou: Formováním myslel fakt, že jeho tátu už nikdo díky pověsti nechtěl zaměstnat, jediné místo, které sehnal, bylo ve školství. Učí informatiku a dílny a kolegy je nesnášen. Jeho maminka (má sestra) učí na prvním stupni a její prací vždy pohrdal, ačkoliv jim zajistila bydlení a sestra zvládala platit manželovi dluhy, které nasekal během “podnikání”.
Když pak ještě přihodil pár šťavnatých dodatků ze svého sexuálního života, Deimond nevydržel…
„Co si o sobě myslíš? Jak se to chováš?“
Náš mlaďoch se nenechal vyvést z rovnováhy vlastního ega a s přehledem odvětil: „To je jen puberta.“
„Puberta? Že se ti mastí vlasy, to je puberta. Že máš uhry, to je puberta. Že se ti líbí holky a víš, že ho nemáš jen na močení, to je puberta. Ale že se chováš jako hajzl, všemi pohrdáš, ničeho si nevážíš, nic ti není svaté – to není puberta, to jsi TY! A že se pět rozumných, inteligentních, dospělých lidí kvůli klidu v rodině rozhodne ti tohle tolerovat, to je věc druhá. Nic to ale nemění na tom, že jsi zlý. Ne kvůli pubertě, ale proto, že TY SÁM CHCEŠ!“
„Ale… já jsem taky dospělej…“, jeho klid se již změnil ve zmatek a vztek.
„To se hochu pleteš. Ty jsi plnoletý. Ano, to udává věk. Ale dospělý budeš teprve tehdy, až se tak budeš chovat. To neudává věk, ale zralost myšlení. A to se ti, jak je vidět, ještě dlouho nestane.“
Překvapí snad někoho, když řeknu, že mlaďoch zmizel a nechce mě prý dlouho vidět, protože “teta je pitomá, že si nabrnkla takového vola” *smile*
Zdroj foto:Pixabay.com
