Zkoušeli jste se někdy naučit jezdit na kole pod vedením mistra světa?
Dressler weekend camp
Josef Dressler je dvojnásobný mistr světa, mistr Evropy, vítěz Světového halového poháru, mistr Asie a dvacetinásobný mistr republiky v biketrialu a propagátor cyklistiky. Vydal mnoho výukových článků v novinách, časopisech i na internetu a je autorem knih Škola kola a EnCYKLOpedie. Pepa toho dělá ještě mnohem více, ale kdybych to měla všechno vyjmenovávat, nic jiného tu nebude 😉
Dressler weekend camp je určen pro malou skupinu mtb jezdců. Jedná se zde především o trénink základů ovládání kola, které potřebují pilovat a opravovat všichni. Svojí úrovní byl tento kurz určen pro děti, ženy a chlapíky, kteří na kole jezdí, ale nemají tolik jistoty a také pro jezdce, kteří jezdí pravidelně, ale cítí, že se jde zlepšit a umět si kolo a výlety na něm víc užít nebo se zrychlit v závodech. Na těchto campech není důležitý věk, ale chuť se učit. A tu já jsem měla!! Původně jsem měla v plánu se zúčastnit campu na konci srpna, ale termín byl brzy plně obsazen. Pro velký zájem byl ale naštěstí zařadili nový termín, sic v pracovních dnech. Vzala jsem si proto dovolenou a společně s mým cyklistou (doprovodem) vyrazila vstříc (m)učení se do Krkonoš.
Pepa pořádá campy v komorním prostředí Hanapetrovy paseky v Krkonošském národním parku. Toto místo je osídlené pouze čtyřmi chalupami a tak je zde dostatek klidu a pohody na ježdění. Chata Hanapetr je obyčejná, ale útulná a se skvělým servisem, kuchyní a zázemím. Vše je v těsné blízkosti, včetně různě těžkých trailů, které Dressler team (jednotlivé členy představím později) vybudoval jen pro nás. Na kole je to pár kilometrů na Černou horu, do Špindlerova mlýna, Pece pod Sněžkou nebo Jánských Lázní a v okolí najdou prostor pro relaxaci či pěší výlety i nejezdiví účastníci campu.
Základní jezdecké dovednosti potřebují trénovat opravdu všichni. Jestli si myslíte, že nic neumíte (jako já) a nebo máte naopak pocit, že je pod vaši úroveň jezdit s dětmi, uvidíte, že vás to bude bavit a že se hodně naučíte. Správné základy vám pomohou přejet kořeny či kameny, vytočit zatáčku nebo sjet či vyjet prudký kopec. Samostatnou kapitolou by mohla být rovnováha, se kterou já osobně mám obrovský problém a která je tak podstatná pro řešení spousty situací. Ale neméně důležitý je i správný rytmus jízdy, brždění, práce s těžištěm nebo pružení těla. S tím vším se nám během campu snažili pomoct kluci (z mého vymyšleného) Dressler teamu – Josef Dressler (učitel, trenér a hlavní kápo), Petr Hendrych (ten hodnej, chytač padajících těl a kol) a Michal Severa (ten zlej).
Camp začínal v úterý dopoledne. Před polednem jsme dorazili na místo učení, zaregistrovali se, ubytovali a kluci nám zkontrolovali a nastavili kola (tedy to poslední jen mě, Zdenda to nepotřeboval). Každé kolo dostalo také jméno svého jezdce, aby nás kluci mohli bez problému rozpoznat. Poté následoval seznamovací oběd, na kterém jsme se dozvěděli co nás čeká a nemine a jak to všechno bude probíhat. Zároveň jsme se zde všichni představili, abychom zjistili kdo od campu co čeká. Ve dvě hodiny jsme naběhli na přilehlý travnatý plácek, abychom se před tréninkem rozcvičili.
Po rozcvičce následoval již první trénink základů techniky jízdy. Jak je možné vidět na fotce výše, asi už tušíte, co nás čekalo. Učili jsme se jak přejíždět překážky nejrůznějšího tvaru, výšky a délky. V okolí každé překážky nám asistovali kluci z teamu a Pepa nás po očku sledoval a snažil se nám napravovat naše zlozvyky a chyby. A že jich nebylo málo, především v mém případě!! Těm natvrdlejším musel promluvit do duše samostatně 🙂 Po tréninku jsme se navečeřeli, kluci vyhodnotili první trénink a s pomocí videa jsme si ukázali, kde jsme nejčastěji dělali chyby a co bychom měli do druhého dne zlepšit. Nikdy jsem se na sebe na videu nekoukala, natož abych při tom jela na kole. I přes to, že se na sebe zrovna v televizi dívat nemusím, nutno podotknout, že je to velmi cenná informace a člověk si možná až pak uvědomí, co všechno dělá špatně.
Druhý den po snídani a rozcvičce následoval další trénink u chaty. Krátce jsme si zopakovali, co jsme se naučili během předchozího dne a následně se hned začali učit něco jiného. Překážky byly změněny, zvýšeny nebo ztíženy. Učili jsme se jezdit po zadním kole, přenášet váhu a skákat. Každý dle svých možností a schopností. Ne vše se mi dařilo, jak by mělo a padala jsem, přičemž jsem se občas škrábla o trialové pedály, které mi kluci namontovali. To bylo důvodem, proč jsem si druhý den zapůjčila chrániče na holeně, aby to tolik nebolelo a neměla jsem nohy celé podrápané. Ale ani chrániče modřinám nezabránily. Škoda 🙂
Po obědě jsme se vydali na blízký trail, kde jsme zkoušeli svoje nabyté zkušenosti převést do reality na lesním sjezdu. Na tomto trailu jsem si tedy užila. Hotové peklo. Právě zde se naplno projevila moje fóbie z prudkých kopců a lesních cest, kde jsou překážky jako kořeny, kameny, listí, bahno či hlína. Vše završeno mokrým a kluzkým povrchem. Myslím, že právě zde jsem se překonávala nejvíce a byla to pro mne taková zkouška odvahy a vůle. Šlo to z tuha a musím říct, že Pepa a jeho parta mají můj hluboký obdiv, že dokáží reagovat na všechny reakce, jaké účastníci kempu mají. Skvělí instruktoři!!
Před večeří nás čekala malá soutěž, technický závod přes překážky (na čas) o ceny, který byl vyhodnocen ihned po večeři. Znovu jsme probírali co jsme během celého dne udělali, co nám šlo a nešlo a koukali na videa, jak jsme krásně jezdili, ale i padali. Nejen na zem, ale také na naše instruktory 🙂
Součástí naší skupinky byl i český vodní slalomář a kanoista Stanislav Ježek, který se dvakrát zúčastnil letních olympijských her a v letech 2008 i 2012 dojel v závodě C1 na pátém místě. Společně s partnerkou Alenkou a dcerami Luckou a Kačkou zde stejně jako já soupeřili s vlastní rovnováhou, strachem a kolem. Ale musím říct, že oni si vedli mnohem lépe!! Sportovní geny se prostě nezapřou 😉
Třetí (a zároveň závěrečný) den jsme zahájili stejně jako ten předešlý, zopakovali jsme krátce některé prvky z předchozího dne a pustili se opět na trail. Těsně před obědem nás čekala společná vyjížďka do okolí a trénink technických pasáží. Na rozloučenou jsme dostali vynikající svíčkovou, památeční certifikát s osobním vzkazem a mnoho cenných rad do dalšího cyklistického života 🙂
Tento kemp byl pro mne velkým přínosem, sic to byly tři dny překonávání sebe sama a dodávání si odvahy od rána do večera. Ale odvaha neznamená nemít strach, odvaha je mít strach, ale přesto to udělat. A proto jsem to udělala, šla do toho a přežila. Sice s množstvím modřin (neboj, Pepo, fotky posílat nebudu), ale zase jsem se posunula o kousek dál. Krůček po krůčku, ono to půjde. Teď už jen zbývá trénovat a zkoušet, jezdit, padat a hlavně PRUŽIT a UVOLNIT SE!! Držte mi palce!!
