Procházela jsem se po nábřeží, když jsem uviděla výdejní okýnko, u kterýho v nabídce stálo:
Co sebou…
A někdo k tomu celkem trefně dopsal:
Co se sebou…
Když jdu mojí trasou, vždycky vyhlížím divadlo. To divadlo, za kterým jsem odešla, tu lásku, ve které jsem spatřovala smysl mého tehdejšího života. Poznala jsem ho jen krátce. A po roce a půl poprvé nebylo vůbec vidět. Z černoty se zjevovalo sem tam pár opeřenců, ale divadlo bylo v mlze…
A já se poprvé toužila do té tmy schovat…
– No, překvapilo mě, že čeká dítě…
– On čeká dítě?
– To nevíš?
– Aha. A kdy?
– No, v červenci to řekl v práci.
– Aha…
Křeče. Špatně od žaludku. Nejradši bych smazala všechno to, co ve mně kdy zanechal. Všechny emoce, vzpomínky, bolesti i radosti. Bohužel, nešlo to.
– Tak málo jsem pro něj znamenala?
– To takhle přece nemůžeš brát.
– A jak to mám brát?
– Neber si to osobně.
– Kvůli němu jsem chtěla jít do Prahy a on si do půl roku pořídí dítě s někým jiným?
Je to můj život, sorry, beru si to osobně.
Další (kdysi osudový), o třičtvrtě roku později…
– My čekáme dítě.
– Aha. A kdy máte termín?
– Na tvůj svátek.
Vždycky jsem chtěla děti. Ano, tak moc…i když jsem byla malý pískle, měla jsem pocit, že bych jim měla moc co předat.
Vím, že mám svoje chyby, ale vždycky jsem si myslela, že bych je před nimi mohla ochránit. Že bych mohla porodit děti, které by tu byly pro sebe i pro druhé. Empatické, citlivé, s touhou změnit svět.
Ale vždycky to bylo podmíněno tím, že musím mít muže, se kterým to bude stát za to. Se kterým budu vědět, že to doopravdy chci, že jsem si tím stoprocentně jistá, že…věřím.
Místo toho jsem se rozhodla, že se dětí (bez udání důvodu) dobrovolně vzdávám…
