Nedávno jsem se rozhodla sepsat své živé sny, které si často pamatuji do nejmenších detajlů. Snad někoho pobavím 🙂
Začalo to úplně nevinně, když jednou takhle před domem zastavila sanitka, která přijela pro dvě těla. Těla ležela na chodníku, nespíš ztratila vědomí a tak se je záchranáři snažili přivést opět k životu. Začali umělým dýcháním, ale zastavilo se srdce. Museli povolat toho nejsilnějšího. Resuscitátor. Ovšem než se ta mašinka naladila a nažhavila bylo pozdě a nemělo smysl to už zkoušet. Záchranáři těla tedy naložila. Naneštěstí mělo jedno tělo v sobě nákazu.
O několik dní později…
Zombie už se volně pohybovala po světě. Ale nebyly to jediné nestvůry, které tu “žily”. Bohužel se našli i lidé, kteří se stylizovali do zombie a zabíjeli ostatní lidi pro zábavu.
A zrovna tito lidé byli první, které jsem potkala. Tuto partu lidí vedla krásná vysoká blondýnka, krásná, ale nebezpečná.
Posmívali se mi a pohrávali si se mnou, než mě zabijí. Zamkli mě do pokoje blonďaté vůdkyně. To byla ovšem chyba. V pokoji už byli další tři nešťastníci jako já. Vzala jsem situaci do ruky a řekla, že musíme něco vymyslet jak se dostat z této patálie. Přece se nenecháme jen tak zabít. Jeden z těch chycených v pokoji byl také moc chytrý a zručný kluk, který z drátu přidělaného jedním koncem k elektrické zásuvce a druhým koncem ke kovové klice omráčil tu krásku a vůdkyni. My ostatní jsme mezitím nelenili a prohledali její pokoj, do které nás zavřela. Za skrytými dveřmi ve skříni jsme našli tajnou místnost, kde měla schované zbraně. Ale nepředstavujte si klasické střelné nebo bodné zbraně. Jednalo se o brutální předměty jako například podomácku vyrobené palcáty, oštěpy nebo třeba jen baseballové pálky. Zkrátka zbraně, se kterými si majitel vychutnal umlácení oběti k smrti.
Pobrali jsme tedy co nejvíce aspoň těchto zbraní pro naší ochranu co jsme dokázali unést a vyrazili na útěk. Museli jsme si pospíšit něž někdo najde blonďatou vůdkyni v bezvědomí nebo než se sama neprobudí a nespustí poplach, že jsme uprchli.
Nějakým zázrakem se nám podařilo uniknout aniž by si nás někdo všiml. A dostali jsme se až k vlakové trati, kde jsme si chvíli počkali na vlak, který by nám mohl poskytnout patřičný ukryt.
Vlak byl tedy tu a my jsme za běhu naskákali do vagonu. Jaké bylo naše překvapení, že jsme tam nebyli první. Zombie. Celkem tři odporná a v lehkém stádiu rozkladu. Jedno děvče ne o moc starší než já, plešatý chlapík s obrovskou nadváhou a vysoký hubený muž, který jakoby ani nevnímal, že někdo další do vlaku nastoupil. Seběhlo se to rychle já si vzala na starost dívku. Ostatní si rozebrali dvě zbývající zombie.
Překvapilo mě, že dívka měla také zbraň, dá-li se to tak říct. Byl to v podstatě kulatý kartáč na vlasy, který měl štětiny oholené a násada byla seříznutá do špičky. Vytáhla jsem tedy na ní ukradený palcát a začal boj, nesmyslné šermování našemi zbraněmi. Evidentně ani ona neměla moc velké zkušenosti s bojem na blízko. Nakonec se mi podařilo dívce její zbraň sebrat a v zápalu boje o holý život jsem jí kartáč ostrým koncem zabodla do oka. Zombie padlo bezvládně na zem. Teprve v tu chvíli jsem měla čas se ohlédnout po mých přátelích v boji. Už měli také dobojováno. Všechna tři těla jsem vyhodili z jedoucího vlaku a říkali jsme si jak jsme na ně vyzráli a že teď už jsme v bezpečí. Toto bezpečí, ale netrvalo dlouho.
Blížilo se další město a s ním další zastávka vlaku, kde už čekala další partička čerstvých zombie. Dokonce sebou měli i dva psy. Co si počít? Vlak sice nezastavoval, ale zombie také dokázala naskočit za jízdy. Hned jak začali naskakovat do vlaku jsme se je snažili odrazit zpátky ven. U lidských zombie se nám to kupodivu podařilo ale jeden pes nám pronikl do vagonu. Ale po delším honění jsme i toho vystrnadili. Ovšem při pohledu za jedoucím vlakem jsme se zděsili. Všechna vyhozená zombie běžela za vlakem. Počkali jsme až vlak zajede do zatáčky a pak jsme vyskočili z vlaku i my a schovali jsme se do nedalekého křoví a nechali zombie proběhnout za vlakem.
O dalších pár dní později….
Už nás z populace moc nezbývalo. I naše partička přeživších přátel prožila bolestné ztráty. Z původní sestavy už jsem zbývala jen já a chytrý a zručný kluk, ale našli jsme další spřízněnce co se k nám přidali.
V jednom opuštěném domě jsme už konečně našli i střelné zbraně, se kterými jsem se hned cítila bezpečněji. Boj na blízko mi nikdy nepřišel výhodný. Vzala sem si tedy brokovnici a slušnou zásobu nábojů, malý revolver a jako pojistku lovecký nůž, který jsem ukryla v botě. Ostatní se vybavili podobně.
Po těch několika dnech putování jsme zjistili, že zombie se vyvinula v myslící stvoření, která dokážou potlačit svojí chuť zabíjet a dokáží spřádat plány. Jaké ty jejich plány měli smysl a účel jsme nezjistili.Ovšem zjistili jsme, že už se dají nakazit nejen živé bytosti, ale dají se k zombie životu přivést i již mrtvá těla. Dokážete si jistě sami představit, co to znamená.
Tato mrtvá a k životu znovu přivedená zombie se ale nedala jen tak snadno zabít. Snažila jsem se jedno také zabít svojí brokovnicí. Vypálila jsem do něj jednu ránu přímo doprostřed tváře. Normální zombie už padlo mrtvé k zemi, ale toto nové nikoliv. Smálo se mi a přibližovalo se stále ke mě. Vypálila jsem další ránu z brokovnice, tentokrát do krku a za ní hned ještě jednu. Hlava upadla. A tělo se svalilo na zem. Řešení bylo tedy jasné, setnout zombie hlavu.
Další den jsme narazili na ještě něco podivnějšího. Na děti. Ano na děti, ale zombie děti. Ovšem na první pohled byste je nerozeznali od normálních. A na dospěla zombie, která se o ně starala jako o vlastní. Jak jsme tak v úkrytu sledovali tuto nevídanou podívanou úplně jsme zapomněla na obezřetnost a padli jsme do zajetí. Přesně tak, jak jsem se již zmínila nyní už zombie bezhlavě a bezmyšlenkovitě nezabíjela.
Odvedli nás do podzemního bunkru z 2. světové války, v kterém si udělali svojí základnu. Samozřejmě nám vzali všechny naše zbraně.
Jsme ztraceni!
