Veroničin krásný článek o tom, jak je důležité si udržet člověka, který vám doopravdy sedne.
Byla jsem po tak dlouhé době venku. Jako ŽENA!
Vrátila k sobě a přijala lásku, kterou jsem si zasloužila
Přestala jsem být na jeden večer mámou, expartnerkou, dcerou, kamarádkou. Byla jsem prostě a jen ŽENA. Přesně jak jsem si to naplánovala. My, ženy, máme strašně moc tváří. Musíme zastat tolik rolí, všichni očekávají, že zrovna ta ona bude dnes pro ně tady. A když není, protože zrovna nemáme náladu, musíme napnout všechny síly a přesto roli hrát. Třeba máma – nelze vypnout a říct dětem: “Tak dnes odpoledne nebudu vaše máma, ale jen kamarádka. Protože jdu na kávu s přítelkyní, kterou jsem neviděla hodně dlouho.” Tohle dětem nevysvětlíte a takhle to opravdu nefunguje. Ale jsou chvíle, kdy je potřeba si dát pauzu. Vypnout, zastavit, zpomalit, zapomenout. A já jsem včera měla krásnou příležitost vzít si svůj nejoblíbenější, hříšně drahý parfém, obléct si nové oblečení, které skvěle padlo, vytvořit make-up a vyrazit. Dát off veškerým myšlenkám na děti, ex přítele, který mi házel klacky pod nohy, myšlenkám na svůj současný, ne příliš růžový a snadný život. Prostě vypnout hlavu, shodit veškeré své ostatní tváře a jít ven.
Pouze jako žena. Sama za sebe. Pro sebe. Pro něj…
Sedm let jsem žila jako v bublině. Zavřená, obklopená bezpečím, jistotou, pár posledních let spíše uvězněná strachem a obavami. Nevylézala jsem ven ani na chviličku, protože mi přece bylo nejlépe s dětmi a přítelem. Taková lež! Nejsmutnější, že jsem ji nalhávala všem kolem, především ale sobě. Tolik jsem si tuhle myšlenku vsugerovávala do hlavy, až jsem se s ní naprosto ztotožnila a podle toho také žila. Bylo mi přece nejlépe doma, ne? Ve 20:00 v posteli, v pyžamu a se sklínkou mlíka v ruce. Jenomže po 7 letech se můj svět jistot totálně rozbořil a já ztratila během jednoho momentu všechno. Iluze, jistotu, partnera, dokonce miminko. V ty dny, kdy jsem prožívala velice těžkou ztrátu, se sesypalo i všechno kolem. Lidé, kteří měli podržet, mi podrželi akorát hlavu. Ne nad, ale pod vodou. Prožila jsem rok 2014 jen a pouze na dně a topila se. Nemohla se nadechnout, ani jeden nádech! A potom jsem sesbírala veškeré zbytky svých sil a odrazila se. Protože jsem klesla tak hluboko, že dál už to nešlo. Šlo jen stoupat. A já udělala první odraz. Potom druhý… Pomalinku, každý den, jsem se dostávala o kousek výš. Dnes, po více než roce, můžu s jistotou říct, že jsem minimálně v půli cesty. Vetší půlku mám za sebou, menší před sebou. Posilněná natolik, že vím přesně, co v životě chci a co nechci. Koho ano a koho ne. A s touhle změnou přišly další. Navalovaly se na mě postupně, jedna po druhé, jako by tam někdo nahoře tušil, že hodně změn naráz nezvládnu, že to chce čas. Také mi ten čas byl dopřán a já jsem za to neskonale vděčná.
Vylezla jsem ven a najednou jsem měla velikou potřebu přestat všem kolem sebe lhát. Ve chvíli, kdy se veškeré mé plány, jistoty, zhroutily, přišlo veliké nutkání skoncovat s tou věčnou přetvářkou. Je mi 30 let a už mám právo říkat lidem kolem sebe, co chci především já sama. Mám právo žít, jak já sama chci a ne podle představ jiných. Cítila jsem, že je načase začít znova žít. Stýkat se s přáteli, které jsem během 7 let jen tak opustila. Bez vysvětlení, beze slov. Nejdřív přišlo ohlédnutí se do minulosti. V tu chvíli jsem si začala klást otázky, které přinesly odpovědi do přítomné současnosti. Tyto otázky a následné odpovědi ukázaly mnohé. Třeba to, že není správné se uzavírat před lidmi, na kterých vám záleží jen proto, aby jste jim nemusela lhát. Vy můžete lhát přestat jen tak, můžete shodit masku a můžete kdykoliv být sama za sebe. Stejně jako já. Setkala jsem se po 14 měsících s člověkem, který se v mém životě objevil asi před 5 lety. Už tehdy jsme měli velice výjimečný vztah, už tehdy jsme si velice rozuměli. A já to jen tak zahodila. Prostě jsem odkopla člověka, který byl pro mě důležitý, jen proto, že udělal jeden krok ve svém životě, který já nemohla přenést přes srdce. Prostě se jen zamiloval. Nic víc… Byla jsem natolik zlomená a zklamaná, že jsem se s ním přestala vídat, komunikovat. Bože, jak naivní, dětinské!!! Tehdy jsem to brala jako velkou křivdu. Dnes, vyzrálejší a dospělejší vidím, co jsem svým chováním způsobila. Dobrovolně jsem se vzdala někoho, kdo tady mohl být celou dobu, kdy já kráčela peklem. Od začátku mi mohl pomoct, ale já si pomoct nechtěla nechat. Byla jsem ublížená a zase chtěla zvládnout všechno sama. Tak jako to ostatní v mém životě…
Po 14 měsících jsem viděla člověka, na kterém mi vždy záleželo. Kterého jsem vždy měla ráda. Seděli naproti sobě dva odlišní, přesto svým způsobem naprosto stejní lidé. Koukali jsme si vzájemně do očí a cítili to samé, co jsme cítili před tolika lety. Když potkáte člověka, který vám “sedne,” není to náhoda. Náhody v tomhle případě neexistují. Jde o určitou lekci, určitou část života, ve které má být zdůvodněn objev tohoto člověka. Včera jsem cítila nesmírný vděk, že přestože jsem tohoto muže několikrát odkázala do patřičných mezí (za což se teď upřímně veřejně omlouvám), on neodešel. Nikdy neodešel, jen popošel kousek dál, nechal mě se vybrečet a vyvztekat a po čase se znova objevil. A já ho neustále odháněla, přitom on neustále přicházel zpátky. Přišel AHA moment, kdy jsem si uvědomila, co v tomhle člověku mám a co jsem mohla mít celá léta. Přítele… Toho, který mi podá ruku a povytáhne mě z bahna zase kousek výš. Včera jsem se cítila naprosto výjimečně a krásně už jen proto, že jsem viděla, jak si nechal záležet na výběru místa, na svém vzhledu, chování. Dal mi najevo, že mám jeho ÚCTU a nemusel přitom říct ani slovo. Gesta mluvila za něj. Jsem nesmírně vděčná, že tam se mnou byl, za to, že naslouchal.
Dopřál mi skvělý pocit, kde nebylo místo pro přetvářku. S ním jsem to byla zase jen já. Sama pro sebe. Sama za sebe. Sama pro něj… Žádná maska, žádná jiná tvář. Ukázala jsem mu smutnou, i veselou tvář. Především jsem neměla potřebu si na něco hrát. Neměla jsem potřebu lhát o sobě, svém současném životě. Nebyl prostor na stud, na lež. Byl jen on a byla jsem jen já. My dva a naše tváře bez jakýchkoli jiných rolí. Nikdo z nás nemusel tomu druhému nic dokazovat. A za tento pocit chci vyjádřit veliké DĚKUJI. Protože ne se všemi se cítíte skvěle. Ne v každé společnosti můžete být sví. Já včera měla tu nejlepší společnost, jakou jsem si jen mohla přát. Bylo velice příjemné si najednou uvědomovat svou vlastní hodnotu a svou cenu díky jednomu člověku, který mi to dával najevo, aniž by to byl býval tušil.
Pro ty, kteří se ve svém životě vzdaly někoho, na kom jim záleželo a udělali to dobrovolně!!!! Pro ty mám jednu radu. Prosím, napravte to, pokud to napravit jde. Jestliže cítíte, že právě před vámi stojí/sedí někdo, na kom vám vždy záleželo a vždy také bude, neopouštějte ho! Především se zeptejte samy sebe, proč máte potřebu ho od sebe odhánět. Protože ta chyba není v něm, je ve vás. Já na to přišla… On neudělal žádnou chybu. To já si vybrala určitý směr a určitou cestu a tento muž se mi do vybrané cesty zrovna nehodil. Tak jsem ho prostě poslala vlevo, přestože já šla vpravo. A ještě jsem na jeho část cesty vsadila ceduli STOP! Minulost nejde změnit. Ale přítomnost si vybrat můžete. Můžete odpustit sobě a můžete odpustit i ostatním. Já to udělala. Já znova do svého života přijímám lidi, které jsem odehnala. Chci si je hýčkat, chci jim vyjadřovat svůj vděk a svou úctu. Chci jim říct ODPUSŤ a nechat jen na nich, zda mě znova vezmou za ruku. Nikoho nelze nutit. Člověk musí udělat první krok a ta druhá osoba se buď připojí a nebo ne.
Takže V* (myšleno v dobrém slova smyslu 😉 )… Mám tě moc ráda a nikdy jsi nepřestal být výjimečný. Jsi skvělý člověk a já si tě nesmírně vážím. Pořád mě máš a já mám pořád tebe. Děkuju, že jsi tady zůstal i po těch letech, po tom všem. Pevně doufám, že zůstaneš a že už nebude potřeba rozdělovat naše cesty.
PS: Obrázek na “titulce” je přesně ten, který jsem ti poslala v Monday, December 13, 2010 2:37 PM 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
