Právě dnes uplyne 54 let od smrti tohoto významného Čecha, který jako první v naší zemi obdržel Nobelovu cenu (za chemii). Ocenění převzal z rukou švédského krále Gustava VI. Adolfa v prosinci téhož roku.
Jaroslav Heyrovský se narodil 20. prosince 1890 v Praze.
Byl český fyzikální chemik, objevitel a zakladatel polarografie a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1959.
Studoval na Univerzitě Karlově, poté odešel na University College London, kde se zabýval fyzikální chemií. Zde získal titul bakaláře přírodních věd. V rámci postgraduálního studia se začal zajímat o elektrochemii. Jeho studia částečně přerušila první světová válka, kdy sloužil jako zdravotník. Po válce působil na Univerzitě Karlově, kde se v roce 1926 stal profesorem. Roku 1922 objevil polarografii, což je metoda používající měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Tímto způsobem se dají získat cenné informace o druhu a množství látek, které roztok obsahuje. Výsledek se využívá při chemické analýze i při základním fyzikálně-chemickém výzkumu. Pro urychlení zaznamenávání hodnot s japonským vědcem Šikatou zkonstruovali polarograf, který tyto křivky automaticky zaznamenával. Za tento objev a rozpracování analytické polarografické metody v roce 1959, kdy byl na Nobelovu cenu nominován již poosmnácté, získal Nobelovu cenu za chemii.
Během druhé světové války, přestože v Protektorátu byly univerzity zavřené, mohl dále vědecky pracovat. Po válce byl vzhledem k tomuto povolení vědeckého výzkumu obviněn z kolaborace, která mu ovšem nebyla nikdy prokázána. V roce 1951 spoluzakládal Polarografický ústav, v jehož čele stál do roku 1963. Poté odešel ze zdravotních důvodů do penze. Zemřel v roce 1967 ve smíchovském sanatoriu. Byl ženatý s Marií, rozenou Kořánovou (9. září 1903 – 27. října 1983) a měl dvě děti, Jitku Černou (17. ledna 1929 – 17. dubna 2016) a Michaela Heyrovského (29. května 1932 – 12. dubna 2017), oba se věnovali vědecké činnosti v oblasti přírodních věd.
Heyrovský je autorem cca 130 knih a odborných článků. Mezi významné publikace patří například Použití polarografické metody v praktické chemii (1933), Polarographie (1941), Úvod do praktickej polarografie (1950, s P. Zumanem, česky 1953), Oscilografická polarografie (1953, s J. Forejtem) a Základy polarografie (1962, s J. Kůtou). Učebnice Základy polarografie byla přeložena do několika jazyků.
