Václav Vydra starší se narodil 29. dubna 1876 v Plzni vojenskému hudebníkovi a kapelníkovi. Dětství prožil v Linci a ve Vídni, kde také navštěvoval německou školu. V rodné Plzni ze sexty německé reálky utekl v roce 1893 k divadlu. Nejdříve získal základní jevištní zkušenosti na prknech četných ochotnických kočovných společností.
Následně se zabydlel v kamenných divadlech jako herec v Plzeňském divadle (1907 – 1913), herec, režisér a krátce i šéf činohry v Divadle na Vinohradech (1913 – 1922) a nakonec v činohře Národního divadla v Praze (1922 – 1953), v němž (kromě let 1940 – 1945, kdy byl penzionován a vystupoval jako stálý host) se zaměřil kromě herectví a režie i na správu činohry při Pražském povstání (1945) a post ředitele Národního divadla (1945 – 1949). Od roku 1949 byl do své smrti čestným intendantem státních divadel. Hostoval také na zahraničních scénách v Lublani (1922, 1929) a ve Varšavě (1930).
Často spolupracoval s rozhlasem, namluvil několik gramofonových desek a slavný loutkový film Jiřího Trnky STARÉ POVĚSTI ČESKÉ (1952). Naposledy se před kamerou objevil v Rychmanově dokumentárním snímku NÁRODNÍ UMĚLEC VÁCLAV VYDRA (1952). Václav Vydra se rovněž činně politicky angažoval. Už od 30. let tíhnul k levici, navštívil roku 1934 SSSR, podporoval německé a rakouské uprchlíky, působil jako předseda Klubu českých a německých divadelních pracovníků (1936 – 1939) a od roku 1945 byl přesvědčeným členem KSČ.
Získal Státní cenu (1924) „Za dramatické umění“, jako jeden z prvních titul Národního umělce (1946) a titul Česný člen Národního divadla (1949). Své vzpomínky svěřil úvahám „Prosím o slovo“ (1940) a memoárům „Moje pouť životem a uměním“ (1948). Herectví se věnovala i jeho první žena Eliška Zöllnerová, syn Václav Vydra ml. (1902 – 1979), snacha Dana Medřická (1920 – 1983) a vnuk Václav Vydra nejml. (*1956). Václav Vydra st. zemřel krátce před svými sedmdesátými sedmými narozeninami 7. dubna 1953 v Praze.
