Když jsme se poznaly, bylo mi 14. Tobě bylo 13 a byla si ta osoba který si člověk hned všimne. Ne, nebyla jsi nějaký hlučný extrovert, nebyla jsi nejkrásnější holka, byla si prostě holka na který prostě bylo něco zajímavého.
Poznala jsem tě v nemocnici…na psychiatrii.
Nechápala si proč tam jsem a já zas nechápala proč tam jsi ty.
Časem se to změnilo, ty jsi to u mě pořád nechápala (což je jasný, já tam nebyla mojí chybou) ale u tebe jsem to pomalu začala chápat.
Víš, měly jsme hodně podobných problémů.
Taky mě šikanovali. Taky jsem se cítila sama. Taky jsem se zkoušela řezat. Taky jsem probrečela spoustu nocí…
Jenže mezi námi byl jeden velký rozdíl.
Ty jsi u toho zůstala.
Měsíc jsme tam spolu bydlely. Nebudu tu psát co jsme spolu zažily, chci aby to zůstalo jen mezi námi dvěma, ty sis to už do hrobu vzala, já to nevyzradím.
Pak se naše cesty rozešly…jo, byla jsem to já kdo odešel.
Zkoušela jsem ti psát…protože jsem ti slíbila že tu pro tebe budu.
Časem jsem začala řešit jiný věci, našla jsem si kluka, rozešla se s ním, našla jiného, řešila střední, rodinu….bylo toho hodně..a na tebe nezbyl čas. Měnila jsem fb, a zapomínala ti ho dávat.
Ale i tak, jsem se občas ozvala, občas….ale nebylo to ono….řekla si mi, že jsem jediná neznásilněná holka na světě který si to řekla.
V jeden moment, jsme si říkaly všechno, v druhý moment, jsme se občas pozdravily na facebooku.
Bylo 3.9.2017.
Asi půl roku jsme nebyly v kontaktu.
Volala jsem si s Míšou…však víš, tím kterého jsme znaly.
A pak mi to řekl.
Nemohla jsem tomu věřit. Brečela jsem. Tak strašně moc jsem brečela.
Já tomu prostě nedokázala věřit.
Psala jsem tvý mámě.
Chybíš jí. Strašně moc jí chybíš.
Chybíš nám všem…hrozně moc.
Nikdo z nich ti za to neměl stát.
Nebyla jsem vždycky dobrá kamarádka.
Já se snažila.
Vážně jsem se snažila.
Zasloužila sis víc.
Odpusť.
