Tak a je tu podzim, venku je sice krásně, ale příroda už ví víc než my. Listy se začínají barvit, popadávat, náš pejsek už začíná nabírat srst a taky nám každý večer klepou na dveře malí šediví nezvaní hosté. Že prý jsou skromní, že jim stačí pár drobků, co nám spadnou ze stolu a přespí úplně klidně třeba v šatně…
Jenže ráno zvoní budík, převalíme se s přítelem z boku na bok, rozlepíme oko, a v tom oba slyšíme podivné štrachání. Jako surikaty se na posteli hbitě narovnáme. “Tvl MYŠ!” Přítel má sice snahu ji polapit, ale myška je podstatně rychlejší. „Tu nechytíš miláčku!“ „Tak sem dáme kočku!“ „Naší kočku Tomáše, která v životě neviděla myš?“ 😀 No tak jo, co už. „Tome?! Čičí.“ Trvalo to asi 20 vteřin. Lovecký instinkt zafungoval. Má jí! Nestačili jsme se divit. Super!!! Hrdě ji nese v tlamě z ložnice k sobě, aby si s ní ještě prohrála. Jak jde ladně a pyšně, tygřice naše, nechce ji pustit. „Nechte mi ji, je moje!“ Hurá, hurá, máme vyhráno, každou noc ji pustíme do baráku a bude to. Venku ještě téhož dne večer přítel nastražil pastičky, jdeme spát, “Tomínko, pojď dámo, půjdeš chytat myšičky!” Probouzíme se plni očekávání. Vyjdu z ložnice, kočka nikde. Uvědomuji si, že jsem ji celou noc neslyšela…. “Tome?” Nic. “Tomino?!” Nic. “Šmarjá, ona snad zdrhla oknem. Čičí, ččč?!”
A tu se objeví, celá rozcuchaná a rozespalá, na horním schodišti. „Co mně budíš, to už je ráno? Mně se tak hezky spalo v tom dětském pokoji na posteli, jsi otravná.“ Hledí na mně rozmrzele a pomalu schází schody. „Jaký myši? Já o ničem nevím, dej mi pokoj a pojď mi dát snídani. Jo a večer mně sem zase pusť jo, nahoře je to mnohem pohodlnější než u mne na pelechu, a je tu teplo… Mňau.“ 😀
No, dobrý no, tak to úplně nevyšlo, utvrzuji se při pohledu na myší bobek v šatně. Přítel mezitím přijde z venku se psem a hlásí: dvě se chytili miláčku, ale třetí zdrhla… I s tou pastičkou. 😀
Tahle povídka je hlavně pro všechny dámičky z města, jakou jsem byla celý život i já 🙂 pro všechny, co nemají ponětí o životě na venkově a nemají myší starosti 🙂 Budu vám hlásit, kdo se nám tam ještě přijde zazimovat ???? Zkoušel to i pan krtek, hrabal těma svýma obr pazourama na dveře a chtěl pustit dál, že prý slyšel, že je u nás místa dost, ale neuspěl, neměl totiž kalhotky z kapsami, tak jsem ho odnesla na pole, rošťáka 🙂
Tak vám přeji hezký den, užívejte krásného počasí nejlépe někde v přírodě, nenervujte se momentální korona situací a opatrujte se.
