Nechala jsem rozum doma. Souhlasila jsem s randem na slepo. Tehdy jsem se vracela z výběrového řízení. Bylo hezky. Teploty tak akorát. Měla jsem šedé sako a dobrou náladu. Pozitivně naladěná jsem čekala na autobusový spoj.
Najednou ke mně přišel neznámý muž a započal konverzaci, o kterou jsem vůbec nestála. Klasické lichotky, tykání bez důvodu a neskutečné sebevědomí. Nedal se odbýt. Ale já odejít nechtěla. Tentokrát jsem si řekla, že zachovám tvář. Však on se unaví a vzdá to.
Nevzdal. Povídali jsme si asi půl hodinu, do příjezdu mého autobusu. Byl vtipný, inteligentní a hezky se vyjadřoval. Vyměnili jsme si telefonní čísla. Teda on dal telefonní číslo mě, protože já si zachovávala určitou opatrnost. Chtěl, abych mu napsala, až se rozmyslím.
Při zpáteční cestě nastalo uvažování. Částečně jsem ho chtěla poznat blíže a částečně jsem se bála. Můžu mu věřit? Je možné, že se jedná o slušnou nabídku? Zvědavost zvítězila a večer toho dne jsem odepsala. Imponoval mi.
Vůbec neztrácel čas. Přišlo přímé pozvání na schůzku. Datum, čas a místo. Zareagovala jsem neutrálně a snažila se tomu dát více času. Konverzace přes zprávy s cílem více ho poznat. Šlo to dobře. Rozuměli jsme si. Smysl pro humor vůbec neztratil. Spíš naopak.
Za 14 dní došlo k osobnímu setkání. Během dne a na frekventovaném místě. Byla jsem tak nervózní, že jsem málem přejela zastávku. Už tam čekal. Sice na opačné zastávce, ale čekal. Začala jsem z toho mít špatný pocit. Ten den na mě působil naprosto jiným způsobem. Neomaleně a bez šarmu.
Pozval mě na oběd. Než oběd přinesli, probíhaly minuty ticha. Pochopila jsem, že jeho zájem směřoval pouze jedním směrem. To poslední, co ho zajímalo jsem byla já. A to jsem souhlasila se setkáním. V duchu jsem si nadávala a přemýšlela, jak taktně schůzku ukončit. Zřejmě něco vycítil, protože úsměv vyměnil za kamennou tvář. Každou chvíli odcházel na toalety a snažil se mi neustále vnutit alkohol. Po druhém chodu jsem to již déle nesnesla a řekla, že to nemá cenu.
Při odchodu mi ještě několikrát dělal otevřené nabídky. Styděla jsem se. Tentokrát ale za něj. Zcela si zničil image. Nicméně příběh pokračoval další týdny. Začal mi psát zprávy. Jestli jsem se nerozmyslela. Odhodil svou masku. Už si na nic nehrál. Z jeho slov mi bylo špatně.
Kontakt dotyčného jsem si vymazala a předstírám, že se nic nestalo. Friedrich Nietzsche prohlásil – „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Jsem však dostatečně posilněná, abych faleš a předstíraný zájem poznala? Uvidíme. 😉
Obrázek: unsplash.com
