Nikdy nemohla být šťastná – ale usmívala se.
Smích skrze slzy: Příběh odvahy dívky v tváři osamělosti a beznaděje
Nikdy nemohla mít to, co ostatní děti ve svém věku – přesto se dokázala radovat. Bez běžné rodinné pohody, i když jí nebylo do smíchu, usmívala se. Snažila se tak z prostředí, které musela nazývat domovem, vyhánět negativní energii. Bez hraček či rozmanitého šatníku, přesto se zdála být spokojeným dítětem. Nikdy by nikomu nebo ničemu neublížila, přestože v životě poznala jen strach, úzkost a samotu. Zažila bídu, kterou si většina z nás dnes jen stěží dokáže představit.
Ocitla se bez přátel, obávala se lidí, obviňovala je z falešnosti a zloby, ale i tak na každého usmívala. Na světě neexistovalo místo, kde by se cítila bezpečně. “Nemám kam utéct, schovat se,” říkala, zatímco slzy stékaly po jejích tvářích, a přesto se smála. Krutý život ji naučil pesimismu. Nikdy od života nic nechtěla… možná jen harmonii v rodině a občasný výkřik: “Mám tě rád.”
Osud však s ní nebyl laskavý.
S každým dalším neštěstím její pesimismus narůstal. Už nedoufala. Život v jejích očích ztrácel smysl. “Už nikomu a ničemu nevěřím, nemám proč žít,” řekla. Ztratila naději.
Vzdala to.
Když jsem se jí jednou ptala, proč se stále směje, odpověděla: “Musím, smích mi dává sílu žít.” Poté se na chvíli zamyslela a zašeptala: “Už si ani nevzpomínám, kdy jsem se naposledy něčemu od srdce zasmála.”
A pak jsme ji našli – jen několik hodin poté, co odtud odešla. Ležela na zemi, v pokoji, který nenáviděla, vypadajíc jako by spala. Jenže už se nesmála.
Zvítězila samota? Strach z budoucnosti? Osud? Dospěla k poznání, jak nespravedlivý k ní život byl. Nezvládla to.
Zdroj foto:Pixabay.com
