Cítila jsem se sama a opuštěná. Když už jsem to téměř vzdala, objevil se princ.. *heart*
Všechny krásné fotky se získávají z negativů v tmavé místnosti. Takže když vidíš ve svém životě tmu, je třeba mít jistotu, že krásný moment se připravuje…
Stalo se to loni v létě. Cítila jsem se sama, bez partnera, opuštěná. Přátelé, se kterými jsem se často stýkala, mě brávali o sobotách na večírky. Líbilo se mi tam, ale nějaké vzplanutí z mé či oné strany nepřicházelo.
Doma o samotě, kde jsem se většinou nacházela, mě napadlo napsat přes internet kamarádovi, kterého jsem již delší dobu neviděla. Co asi dělá, kde bydlí, říkala jsem si. Zpráva byla odeslána, na odpověď snad nebudu dlouho čekat. A přesně tak. Hned druhý den mi odepsal, že se na to pivko sejít klidně můžeme.
Byla sobota večer, ještě před tím jsem šla k mým věrným známým. Jak se ten čas blížil, nějak jsem se začala bát. Neboj, na, kopni to do sebe a bude ti dobře, podali mi silnou domácí slivovici. Měli pravdu, bylo mi hned líp.
Sedla jsem tedy na kolo a jela na místo setkání do nedaleké pivnice. Můj známý ale nikde. Hm, asi se zpozdil, počkám ještě, honilo se mi hlavou. Dlouhou dobu jsme se neviděli, tak snad se poznáme. Stepovala jsem před pivnicí a on nikde. Tak ještě chvilku, opět jsem si říkala. A najednou v dálce po chodníku rychlostí blesku jel na kole…
Ahoooj, pozdravil. Jsi to ty, že, zeptal se, a vtom se to stalo. Jiskra, radost, hlasitý tlukot mého srdce, zatmění v hlavě… Nikdy předtím jsem nevěřila na jiskry, lásky na první pohled ani na něco podobného.
Neuvěřitelné… pomyslela jsem si. Byl to právě ten stejný známý, kterého jsem potkávala, když mi bylo 20 let. Na pivo jsme šli, povídali si, smáli se. Rozloučili jsme se s tím, že se znovu uvidíme.
Dnes je to téměř sedm měsíců od našeho setkání. Chystáme svatbu, stěhování, společný život. Můj budoucí muž je pro mě životním jackpotem, láskou, po které jsem tak dlouho toužila, ale nedostávalo se mi jí.
