Kdo v dnešní době nemá řidičský průkaz, jako by snad ani nebyl. Doba je rychlá a auto potřebujeme na cesty do práce, na odvoz dítěte do školy, na nákupy, na dovolenou… Prostě všude. Abychom mohli sedět za volantem, musíme mít řidičský průkaz – oficiální dokument, jímž se prokazuje řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel, získané po absolvování předepsaného výcviku završeného zkouškou.
Nejdříve stačil jen papír. První řidičský průkaz byl vydán v roce 1888 německému vynálezci a podnikateli Carl Friedrich Benzovi (1844 – 1928), který si v roce 1886 nechal patentovat “vozidlo s benzinovým pohonem”. Neustálé stížnosti obyvatel tehdy residenčního města Mannheimu na hluk motoru a zápach výfukových plynů při jízdě jeho vozu – prvního na světě – jej donutily zažádat městskou správu o vydání písemného povolení řídit svoje auto na veřejných cestách.
Řidičský průkaz v podobě, jak ho známe dnes, se objevil až v roce 1903 v Prusku.
Počet automobilů na silnicích a v ulicích měst byl sice ještě malý (v roce 1900 bylo v celém Rakousku dohromady jen 90 vozů), ale současně neexistovala žádná dopravní pravidla.
Koncem 19. století však začal počet automobilů stoupat, což se nejpatrněji projevilo ve velkých městech. Počet dopravních nehod se stále zvyšoval, každý jezdil, jak uměl.
První, kdo tomuto zmatku vyhlásil boj, byl pařížský policejní prefekt jménem Louis Lépine, který přišel s nařízením, že pro aktivní účast v silničním provozu bude požadováné složení řidičské zkoušky, které se poprvé budou konat v Paříži dne 14. srpna 1893. Vzhledem k nedostatku kvalifikovaných dopravních úředníků – zkušebních komisařů – byli organizací a vlastní realizací zkoušek pověřeni inženýři důlního úřadu. Automobilista mohl po úspěšném složení získat tzv. “Certificat de Capacité”.
Pro získání tohoto prvního exempláře řidičského průkazu musel každý uchazeč absolvovat zkoušku, sestávající ze tří částí: v části praktické bylo nutno prokázat, že spolehlivě ovládá motorové vozidlo, tj. že se v něm umí rozjíždět, řídit jej, brzdit, zastavit apod. V teoretické části byl zkoušen z technických znalostí. A nakonec bylo třeba před bdělými zraky zkoušejících prakticky prokázat, že si umí pomoci v případě poruchy opravit některé defekty, jako je výměna kola, oprava osvětlení aj. Francouzští automobilisté zkrátka nesměli zůstat v případě závady bezmocně trčet a překážet na komunikaci.
Nové předpisy také přesně stanovovaly, kdo smí usednou za volant. Základní nařízení znělo: Osoba mužského pohlaví starší 21 let. Všichni ostatní majitelé automobilů si museli pořídit svého osobního řidiče. Doklad o složení řidičské zkoušky platil zpočátku jen pro obyvatele Paříže a jejího okolí, ale o několik let později už byl nutný po celém území Francie.
