Revize. Potrat. Pro spoustu žen, které se snaží o miminko, je to veliký strašák. Bohužel procento, kdy k němu dojde buď samovolně nebo je nutný operační zákrok, je obzvlášť v prvním trimestru vysoké.
Jak jsem překonala bolest a hledala naději.
Jak už některé víte, s manželem máme tříletou dcerku Amálku. Je to veliký rošťák, často tvrdíme, že je to kluk v holčičím těle. Žádné panenky nebo holčičí hrátky, ji baví autíčka a zlobení. Ale co, je to dítě a byť mnohdy až příliš živé, tak pro nás je důležité, že je zdravá! Věřím, že stejně to cítí většina rodičů. 🙂
S manželem jsme se v říjnu rozhodli, že bychom Amálce rádi pořídili brášku či sestřičku. Chvíli nám to trvalo, ale v lednu se zadařilo a my se tak radovali z druhého těhotenství. Na první kontrolu jsem se moc těšila, ale na ultrazvuku šel vidět jen gestační váček, což už v té době nebyla úplně nejlepší zpráva. Na daný týden těhotenství už tam měl být navíc aspoň žloutkový váček. Gynekoložka ale ještě žádné závěry nedělala, dala tomu čas a objednala mě na kontrolu za dva týdny. Věřte mi, že to byly neskutečně dlouhé dva týdny čekání. Na další kontrole už byl vidět posun, avšak embryo bylo dosti malinké a srdeční akce vidět nešla. Opět objednání a to na další týden – pátek 13. Říkala jsem si, že na pátky 13. nevěřím, že to bude dobré. Ale vnitřně už jsem delší dobu cítila, že je něco špatně. Stále jsem však věřila a nepřipouštěla si, že by se revize měla týkat i mě. V onen pátek 13. jsem byla od rána jako na trní a v práci jsem odpočítávala poslední minuty. V čekárně jsem měla tlak snad 200/180, srdce jsem cítila úplně všude v těle.
Mé špatné tušení se bohužel naplnilo. Nic se nezměnilo, tudíž se jednalo o zamlklé těhotenství v 11 týdnu těhotenství. Čili konec třetího měsíce. To už jsme se těšili, že brzy oznámíme rodině a nakonec i v práci, že jsem těhotná. Místo toho však jen slzy a objednání na pondělí na revizi. Můj první operační zákrok v životě a zrovna takový smutný. Víkend byl hrozný, jelikož žijete s tím vědomím, že nosíte ve svém těle již mrtvé dítě, byť to ještě z lékařského hlediska dítě nebylo. My matky to ale vnímáme jinak.
V den zákroku jsem již byla relativně klidná, vše proběhlo v pořádku a ještě odpoledne mě pustili domů. Dva dny jsem zůstala doma a ve čtvrtek šla opět do práce, jelikož právě pobyt doma by byl pro mě deprimující. Potřebuju být mezi lidmi a zabývat se jinými věcmi. A protože se blíží maturity, tak o pracovní náplň opravdu nouzi nemám. Spíše naopak.
Víte ale, co je zvláštní? Že jsem od toho zákroku tak nějak klidnější a relativně v psychické pohodě. Snažím se nepřemýšlet nad tím, proč se těhotenství nevyvíjelo tak, jak mělo a proč se to stalo zrovna mě. Jsem si jistá, že i to, že už jedno dítě mám, je velký pomocník pro duši. I manžel, i když vím, že i jeho to zasáhlo. Myslíme dopředu a těšíme se, až uplyne lékaři doporučená doba, kdy se zase budeme moct snažit o miminko znovu. A my pevně věříme, že to tentokrát vyjde a Amálka bude mít sourozence, na kterého se těší. 🙂
Nemyslím si, že jsem bůhví jak silná, to určitě ne, občas když venku potkám ženy s dětmi, tak mě popadne pocit úzkosti, ale snažím se ho odehnat a myslet na to, co přijde. Čas letí rychle a to jaro mě nabíjí novou pozitivní energií. 🙂 Taky se snažím chodit dvakrát do měsíce na kurzy šití, které mě moc baví a můžu pak doma dcerce něco vyrobit a mám z toho velikou radost. Mým receptem, jak to zvládnout, je nevracet se zpět do minulosti, nepřemýšlet, co by bylo, kdyby a snažit se zaměstnat. Čímkoliv. Samozřejmě pokud přijde den, kdy je nám psychicky špatně, tak ho přijmout a vyplakat se, ono bude zase líp. Beru to tak, že příroda věděla, co dělá, že asi bylo něco špatně a já osobně bych se těžko smiřovala s tím, že mám třeba postižené dítě. Obdivuji všechny lidi, kteří se o postižené lidi starají, mají můj respekt a obdiv. Mně je těch postižených moc líto, ráda bych jim pomohla, ale tím, že jsem až příliš empatická, tak bych jim nic pozitivního nepřinesla, ba právě naopak. Ale vím taky, že jsou ženy, které musely prodělat revizi ve vyšším stadiu těhotenství nebo dokonce porodit mrtvé dítě, a to je potom úplně o něčem jiném. Smekám před nimi, že to ustály a nevzdávají se.
Moje přání (a nejen v tomto případě) je, že ať se vám stane cokoliv nepříjemného, tak se nevzdávejte a zkuste jít dál! Věřme, že byť to v tu chvíli vypadá špatně, tak že bude líp! 🙂
Vaše Míša
Zdroj foto:Pixabay.com
