Miluju puzzle! Když rozbalíte krabici a vysypete spoustu malinkatých dílečků. A pak hledáte a zkoušíte, který dílek kam zapadne.Je to nádhera! Je to skoro jako v životě. Tam taky hledáte a zkoušíte. A když to zapadá, jak se panečku krásně žije. A pak přijde ten moment, kdy se pořád vracíte k jednomu dílku a ne a ne ho najít. To je k vzteku. A ještě když si uvědomíte, že už jste ten díleček jednou měli v ruce,to dokáže člověka pěkně vytočit nebo i rozesmutnit. Proto si myslím, že k životu by se mohlo přistupovat jako k puzzlíkům, prostě stavět ten díl, který mi jde a nezaseknout se tam, kde to nejde. Já jsem teď bohužel ve fázi zaseknutí, ale snažím se pracovat s tím co mám a nelitovat se. Ale není to jednoduché, proto jsem si u Vás chtěla trošku postesknout ;-). Doufám, že když budu stavět dál, zbyde těch pár dílků, které mi teď chybí a vytvoří se krásný obraz..
