Jste naprosto rozdílné a přitom si skvěle rozumíte? Pak se dobře pobavte u blogu Afrodity. 🙂
Mám kamarádku Evu. Takovou, co by každý chtěl. Takovou, která vám pomůže zahrabat mrtvolu, když na to přijde a jednou se neudržíte 🙂 .
A přitom jsme každá úplně jiná.
Já nemůžu být bez knih, poezie, zajímají mě věci mezi nebem a zemí, objevila jsem intuici a pevně na ni věřím, vznáším se pořád nad zemí navzdory někdy opravdu těžkým pádům … Ona miluje (a když říkám miluje, tak to v tomto případě není eufemismus 🙂 ) matematiku, fyziku, počítače a jiné zhůvěřilosti a věří, že všechno v životě se dá vypočítat, změřit, zvážit a běda, když to nesedí. Co se nedá vměstnat do čísel, vzorců a rovnic, pro ni NEEXISTUJE! NEČTE a vůbec se za to nestydí!!! 🙂 Prsí se tím, že první knížku (kromě matematických a jiných úplně stejně nablblých skript), kterou si dobrovolně a s chutí přečte, bude ta moje, až ji jednou dopíšu :). Je schopná každou, naprosto každou věc rozpitvat a napasovat do nějaké příšerné matematické teorie. Zdobení dortu marcipánem? Normální lidi s tím švihnou do kouta jenom jednou, protože potáhnout Rákosníčka tak, aby byl pěkně hlaďoučký a v obličeji nevypadal jak Metuzalém a děcko tak neutrpělo neurotický šok, to je o zbytky nervů. Ona, rozvalujíc se na židli s nohama na stole a pilujíc si u toho nehty, vás povzbudí ve vaší bohulibé, leč taky nervydrásající činnosti tím, že vám pěkně plasticky odvypráví jakousi pateorii o hustotě, pružnosti, roztahovačnosti a elasticitě hmoty (rozumějte marcipánu), srovná to s fondánem (pardon, ona nesrovnává, ona komparuje), a pak, nemoha se na tu hrůzu koukat s prohlášením „jdi od toho, blbe“ vás odsune od válu a za pomoci všech Einsteinových svatých vykouzlí Rákosníčka, na kterého vaše dítě bude s láskou a slzou v oku vzpomínat do smrti smrťoucí.
Miluje (opět to není eufemismus) zvířata a má jich plný byt. Nechal se u ní najít pes, nějací opeřenci, které nejsem schopna identifikovat, hadi – velcí a slizcí na pohled o doteku nemluvě, krysy (na krmení těch hadů … hrůůůůza), chameleón a ….. tchoři. Jooooo, čtete dobře. Ty chovala svého času na balkóně. K nesmírné radosti a povyražení sousedů ;-). Taky s nimi chodila na procházku do parku, k čemuž si v Itálii pořídila speciální taštičku s 20 kapsami. PŘESNĚ s dvaceti kapsami. Byla jsem u toho a na vlastní oči viděla prodavače, když ani stopadesátýosmý model nebyl dost dobrý. Jeho pohled byl navzdory naší neznalosti italštiny naprosto vypovídající. Teda pro mě vypovídající. Nonverbální komunikace není matematickou disciplínou, takže Evu v soustředěném vybírání modelu na tchoří procházky lautr nic nerušilo. Hrůzu, kterou si nakonec odnesla, vám popisovat nebudu, ale měla 20 KAPES :). Na rozdíl od ní, já trpím zoofóbií :;( . Přeloženo do češtiny – chronický a panický strach ze zvířat. Všech. Léčit to nejde, je třeba se s tím naučit žít, což za chápavé pomoci a bezbřehé trpělivosti okolí zvládám celkem dobře. Jelikož fóbie se taky nedá spočítat, pro Evu tudíž také NEEXISTUJE. Že mě to může zabít, s nonšalancí sobě vlastní ignoruje.
Ještě na škole, kdy ona matiku, informatiku, statistiku a jiné příšernosti dělala levou rukou (co levou rukou, nehtem malíčku levé ruky), zatímco já měla prdel vysezenou do kostky :), jsem zas jednou plichtila u ní v kuchyni nějaké příklady, které jsou většinové populaci akorát k zlosti, vzteku či breku … a ona u toho vařila guláš. Šlo mi to jak psovi pastva, to uznávám. Ale na svou omluvu musím říct, že jsem byla neustále rozptylována a gulášem to fakt nebylo (i když jsem dost žravá). Rybičky v akváriu mě nechávaly celkem v klidu, ale oči byly neustále přitahovány k té příšerné kobře nebo co to bylo, nohy jsem měla stabilně na židli, kvůli psovi, co se tam volně promenoval a moje kotníky se mu převelice zamlouvaly a když mi na hlavě přistála mluvící andulka, klovala mi do hlavy, škubala vlasy a kradla pistácie, co jsem měla nachystané na stole, aby mi to líp myslelo, tak to bych vás chtěla vidět. A Eva? Místo mě litovala drzého opeřence, co mi způsobil tik v oku a navíc vyškubal plno vlasů. Odnášela ho do klece hrozně neochotně a ještě mu klavírovala do hlavy, že až ta příšerná ženská (ano, myslela tím mě!!!) odejde, tak ho zase osvobodí a bude si moct po bytě poletovat do aleluja. Cestou od klece mi koutkem jednoho oka nahlídla přes rameno a … začala mě mlátit vařechou od guláše.
Jsi normální? Proč zrovna jááááá musím mít za kamarádku matematickou ignorantku? Okamžitě, ale okamžitě TO oprav!!!!
Koukala jsem na ni, do sešitu, na ni, do sešitu a usilovně hledala TU příšernost, které jsem se určitě dopustila v chvilkovém pomatení smyslů, zatímco se mi její pták snažil vyklovat mozek z hlavy a pes ohlodat kotníky. Eva nade mnou stála, výhružně koulela očima, moje počínající nervové zhroucení naprosto přehlížela, ukazováčkem bubnovala o stůl a vypadala, že se o ni pokouší infarkt myokardu.
„NOOOOO? Bude to?“
„Když já NIC neumím najít. Myslím, že TO je fakt dobře,“ pípla jsem neohroženě naprosto netuše, co si mám pod tím TO představit.
„Panebože ty to vidíš! Ty to vidíš! A dneska jsi zákeřně naplánoval mou poslední hodinku. ONA si vytkne mínus jedničku před integrál a ještě má tu drzost mi říkat, že TO má dobře. Je ti jasné, že jsi bez guláše, jo?“ zařvala a odpochodovala ten guláš na just dodělat (vaří skvěle 3:( ). Jestli si myslíte, že jsem dostala ten den najíst, tak ne 3:( . Ale co bych chtěla. Za mínus jedničku před integrálem bych taky mohla nafasovat doživotí, případně gilotinu, lámání v kole či vymýtání. Kdyby bylo na ní. Guláš byla úplná prkotina za tak těžký hřích 😉 .
Proč to vlastně píšu?
Dlouho jsme se neviděly a ještě dýl jsme se domlouvaly, že dáme kafe a probereme život a … tak. Ale znáte to. Furt je co dělat. A najednou, počátkem ledna smska:
„Ve středu ve tři v naší cukrárně!“ Žádné ťu ťu, ňu ňu. Na to si ostatně nepotrpíme ani jedna. V tom se převzácně shodujeme. Evičkování, Martinkování, Jituškování, Danuškování a jiné zdrobňoulinkování fááákt nemusíme. Brrrrr.
Jenom to píšu a leze mi mráz po zádech.
„Jak víš, že ausgerechnet teď potřebuju větrník jak sůl?“ odpípla jsem zpátky.
„Chytrost nejsou žádné čáry a 1 + 1 jsou odjakživa 2.“ přišla odpověď pro ni naprosto typická.
Že bych tomu až tak úplně rozuměla, to se říct nedá, matematika nikdy nebyla, není a nebude můj kobylek a popravdě, je mi to úplně šumák. Já věřím intuici, pozitivní a negativní energii, síle myšlenky … a ona číslům.
A není to jedno? Hlavně, že TO funguje. 🙂 🙂 🙂
Zdroj foto: Pixaboy.com
