Pes pro mě není jen nejlepší přítel, je to člen rodiny, bez kterého si už tu rodinu nedokážu představit.
Je to skoro rok, co NÁM umřek Oskárek. Takovou bolest co jsem zažívala, jsem nikdy nezažila. Byl tady s námi 17 let, což je na pejska malého vzrůstu krásný věk. Prožil se mnou ty nejdůležitější etapy mého života. První den kdy jsem opustila školku a stala se ze mě školačka. Byl se mnou když jsem prožívala svou první školní lásku a zároveň ukončení té lásky,ale hlavně jsem ho měla po svém boku,když mi umřela má nejdokonalejší babička. Jedním slovem, byl pro mě neskutečně velkou oporou, ikdyž si to možná ani neuvědomoval a já to nedávala tolik najevo jak bych měla,ale vždy na mě koukal s tím jeho výrazem ,, neboj já jsem tady, spolu to zvládnem”.
Obdivovala jsem ho, i přesto že mu nebylo nejlíp vždy vstal a šel mě přivítat. Kolikrát jsem na něj zbytečně zvýšila hlas a řekla ,, Neštěkej, buď ticho nebo cos to udělal”. Ten pes nikdy za nic nemohl, mohla za to naše výchova. Když přišel ten jeho osudný den, tak jsem chtěla všechno špatný co jsem mu kdy řekla vrátit. Chybělo mi doma jeho cupitání. Doufala jsem,že to je jen noční můra,ze které se probudím.Brala jsem ho ve svém životě jako samozřejmost.
A jeho smysl života ? To jsme byli my. My jsme byli jeho smečka, jeho rodina. Nic jinýho neznal. Lidé v hlavě mají všelijaké myšlenky a starosti, ale pes ? Ten ne ten tady na to světě dýcha pouze pro vás. Nic jiného nezná. V té jeho psí hlavičce má pouze vás. Vy jste jeho východ i západ slunce. Milujte jako oni vás dokud ještě můžete.
PS: doufám, že ti je v psím nebíčku dobře ty moje psí kuličko
