Měla jsem školství předurčené? Jak a kdy jsem začala učit? A proč jsem se po pěti letech své praxe, ve školství státním i soukromém, rozhodla odejít? Čtěte dál …
“Ty budeš jednou učitelka!”
… říkávala mi babička. Když jsem si s ní hrála na školu.
Stávala jsem v pokoji (rozumějte třídě) plné pilných studentů (plyšáků a mé babičky) a učila jsem. Písmena i lehké počty. Rozdávala jsem moudra a také pětky do žákajdy (babička měla sešit alá žákovskou knížku). A tuze mne to bavilo!
Tehdá mi bylo kolem osmi let. V reálné škole jsem byla typická šprtka. Ne kvůli sobě, ale ze strachu, že bych domů přinesla špatnou známku a bylo by tóčo. Na svou budoucí kariéru jsem neměla pomyšlení – spokojeně jsem četla knihy, učila se, hrála si s plyšáky a chodila na mažoretky.
Devátá třída a přijímačky
Roky uběhly jako voda a já stála před rozhodnutím, jakým směrem se v životě vydat. Neměla jsem žádný plán a tak jsem doma listovala katalogy škol a dělala tečky k oborům, které mne zaujaly. Načež přišla na scénu babička.
Díky její radě jsem se po posledních základkových prázdninách ocitla v září na internátě v Litoměřicích. Byla jsem přijata na pedagogické lyceum. Po čtyřech letech studia a úspěšně vykonané maturitní zkoušce jsem odešla za bývalým přítelem do Prahy…
Vejška nevyšla
V Praze jsem čekala na vyjádření z vysokých škol. Hlásila jsem se na pedagogickou fakultu na tři obory. Nevzali mne ani na jeden.
Seděla jsem v obýváku a přemýšlela, co budu dělat dál. Nechtělo se mi vzdát statusu studenta. A tak jsem nastoupila na pomaturitní studium jazyků.
Školu jsem měla dopoledne a odpoledne jsem začala využívat svých znalostí ze střední školy. Učila jsem v mateřských školách angličtinu. Vysokou školu jsem nezavrhla, jen jsem zkusila dálkový obor…
Usmálo se štěstí?
Světe div se, přijali mne! Na mou vysněnou Karlovku. Na dálkové studium Učitelství pro 1. stupeň ZŠ.
A protože v ulici, kde jsem tehdy bydlela, byla základní škola – neváhala jsem a zašla tam požádat se životopisem v ruce o práci. Vzali mne a já se začala těšit na budoucí dny. Co skvělého mi asi tak přinesou?
V hlavě jsem si malovala život princezny – s princem po boku. Zasypaná radostí. Láskou. Štěstím. (A budu vydělávat slušné peníze… Hahaha.)
Naivko!
Roky uběhly jako voda a já stála před rozhodnutím, jakým směrem se v životě vydat. Neměla jsem žádný plán a tak jsem doma listovala katalogy škol a dělala tečky k oborům, které mne zaujaly. Načež přišla na scénu babička.
Díky její radě jsem se po posledních základkových prázdninách ocitla v září na internátě v Litoměřicích. Byla jsem přijata na pedagogické lyceum. Po čtyřech letech studia a úspěšně vykonané maturitní zkoušce jsem odešla za bývalým přítelem do Prahy…
Vejška nevyšla
V Praze jsem čekala na vyjádření z vysokých škol. Hlásila jsem se na pedagogickou fakultu na tři obory. Nevzali mne ani na jeden.
Seděla jsem v obýváku a přemýšlela, co budu dělat dál. Nechtělo se mi vzdát statusu studenta. A tak jsem nastoupila na pomaturitní studium jazyků.
Školu jsem měla dopoledne a odpoledne jsem začala využívat svých znalostí ze střední školy. Učila jsem v mateřských školách angličtinu. Vysokou školu jsem nezavrhla, jen jsem zkusila dálkový obor…
Usmálo se štěstí?
Světe div se, přijali mne! Na mou vysněnou Karlovku. Na dálkové studium Učitelství pro 1. stupeň ZŠ.
A protože v ulici, kde jsem tehdy bydlela, byla základní škola – neváhala jsem a zašla tam požádat se životopisem v ruce o práci. Vzali mne a já se začala těšit na budoucí dny. Co skvělého mi asi tak přinesou?
V hlavě jsem si malovala život princezny – s princem po boku. Zasypaná radostí. Láskou. Štěstím. (A budu vydělávat slušné peníze… Hahaha.)
Naivko!
V Praze jsem čekala na vyjádření z vysokých škol. Hlásila jsem se na pedagogickou fakultu na tři obory. Nevzali mne ani na jeden.
Seděla jsem v obýváku a přemýšlela, co budu dělat dál. Nechtělo se mi vzdát statusu studenta. A tak jsem nastoupila na pomaturitní studium jazyků.
Školu jsem měla dopoledne a odpoledne jsem začala využívat svých znalostí ze střední školy. Učila jsem v mateřských školách angličtinu. Vysokou školu jsem nezavrhla, jen jsem zkusila dálkový obor…
Usmálo se štěstí?
Světe div se, přijali mne! Na mou vysněnou Karlovku. Na dálkové studium Učitelství pro 1. stupeň ZŠ.
A protože v ulici, kde jsem tehdy bydlela, byla základní škola – neváhala jsem a zašla tam požádat se životopisem v ruce o práci. Vzali mne a já se začala těšit na budoucí dny. Co skvělého mi asi tak přinesou?
V hlavě jsem si malovala život princezny – s princem po boku. Zasypaná radostí. Láskou. Štěstím. (A budu vydělávat slušné peníze… Hahaha.)
Naivko!
Abych Vás dlouho nenapínala a příběh zkrátila – po pěti letech ve školství jsem odešla.
Nadobro? To nevím.
Jisté však je, že jsem tam nebyla šťastná. Myslím tím to rčení, že máte najít v životě své poslání a jemu se pak věnovat. Tak přesně proto jsem nebyla šťastná. Učení dětí očividně (zatím) není mým posláním.
Učitelka nebo průvodkyně – jaký je rozdíl a proč jsem ani jedno nechtěla
Tři roky jsem pracovala na klasické základní škole jako učitelka na prvním stupni. Dva roky poté jako montessori průvodkyně na začínající alternativní škole.
První i druhá pozice byly moc fajn. Platově podle tabulek – čím déle jsem pracovala, tím jsem měla větší plat. Na bydlení v Praze plat vystačil tak akorát, protože nemám žádné děti a o nájem i jídlo se dělím s přítelem. Na to jsem si tedy nemohla stěžovat. Navíc prázdniny byly příjemný bonus.
S dětmi mne práce bavila. Na kolegy jsem měla víceméně štěstí.
Čím déle jsem však ve školství byla, tím více mi docházelo, jak moc mi chybí reálné zkušenosti s vlastními dětmi.
Nemyslím tím zkušenosti s učením, neboť těch jsem měla požehnaně. Chyběla mi jakási náklonnost, nebo možná mateřský pud, který mé starší kolegyně měly.
V klasice to nebylo tolik znát. Člověk si sice s dětmi vybuduje vztah, ale s rodiči tolik ne. Bylo to méně osobní a více profesionální. Prostě jsem učila, občas si střihla rodičák nebo osobní schůzku, opravila testy, odpoledne odešla domů a bylo vymalováno. Práce učitelky tak pro mě nebyla bůhvíjak náročná.
Práce průvodkyně byla jiné kafe. Na alternativní škole totiž neučíte, protože vás “učitelování” baví – ale protože učení a průvodcovství dětí je vaše poslání.
A to byl kámen úrazu
Zatímco mé kolegyně učením dětí doslova žily, já se začínala více a více ztrácet.
Najednou mi vadilo, že musím odpovídat na všetečné dotazy dětí. Že se denně setkávám s rodiči a probírám s nimi pokroky jejich ratolestí. Nebavilo mě řešit každý prd. Foukat bolístku. Přemýšlet nad tím, kdy budeme probírat zvířata a kdy písmena malé abecedy. V hlavě jsem se viděla v kanceláři s dospělými, jak ťukám články na web…
Prostě toho bylo moc. A k tomu kupa špuntů, kteří jsou dychtiví se dozvědět o světě všechno všecičko. Ode mne. Ale já věděla kulový!
Došlo mi, že ve svých pětadvaceti jsem opravdu nesnědla moudrost světa a nemám toliko zkušeností, které bych mohla předávat.
Umět teorii z kupy knih je jedna věc. To by mi asi, s přimhouřením oka, šlo od ruky. Ale znát sama sebe, mít názory na svět a obhájit je? Vědět kam směřuji a být opravdová? Mít lásku k dětem, když jsem ani jedno neporodila a nevychovala? Umět se vžít do rodičovské lásky? Vědět proč věci dělám a proč chci, aby je dělali i prcci, kterým dělám průvodkyni? NE, to mi opravdu, ani s přimhouřením obou očí, nešlo.
Učíš? Pak musíš být osobnost
Nemyslím tím být slavná a mít rozdanou kupu autogramů. Naopak. Klidně buďte šedá myš, kterou znají jen rodiče dětí, které máte svěřené do svých rukou. Ale buďte osobnost, která je sama sebou.
Já učitelskou osobností rozhodně nejsem. Zatím.
Své poslání si teď s radostí hledám jinde, než ve školství 🙂
Zatímco mé kolegyně učením dětí doslova žily, já se začínala více a více ztrácet.
Najednou mi vadilo, že musím odpovídat na všetečné dotazy dětí. Že se denně setkávám s rodiči a probírám s nimi pokroky jejich ratolestí. Nebavilo mě řešit každý prd. Foukat bolístku. Přemýšlet nad tím, kdy budeme probírat zvířata a kdy písmena malé abecedy. V hlavě jsem se viděla v kanceláři s dospělými, jak ťukám články na web…
Prostě toho bylo moc. A k tomu kupa špuntů, kteří jsou dychtiví se dozvědět o světě všechno všecičko. Ode mne. Ale já věděla kulový!
Došlo mi, že ve svých pětadvaceti jsem opravdu nesnědla moudrost světa a nemám toliko zkušeností, které bych mohla předávat.
Umět teorii z kupy knih je jedna věc. To by mi asi, s přimhouřením oka, šlo od ruky. Ale znát sama sebe, mít názory na svět a obhájit je? Vědět kam směřuji a být opravdová? Mít lásku k dětem, když jsem ani jedno neporodila a nevychovala? Umět se vžít do rodičovské lásky? Vědět proč věci dělám a proč chci, aby je dělali i prcci, kterým dělám průvodkyni? NE, to mi opravdu, ani s přimhouřením obou očí, nešlo.
