Teprve, když člověk pozná své hranice, může uvažovat o tom jak, je překročit a jít dál.
Když vám lékař oznámí diagnózu, při které vysloví ono obávané jméno nemoci, tak se vám v jedné vteřině změní svět. Dýchne vám za krk zubatá a vy nevíte, kolik času vám ponechá, než mávne kosou. Ten pocit je nesdělitelný. Jako první nastoupí jakési ochrnutí, kdy se čas zastaví a posléze se dostaví pocit, že to vše je jen hororový sen, ze kterého se toužíte rychle probudit. Pak se vás zmocní panika, po ní sebelítost a strach o ty nejbližší. V noci ležíte beze spánku v posteli, civíte na strop, účtujete a loučíte se v duchu s milovanými lidmi, se životem i s důvěrně známými předměty, které vás obklopují. Když poté pocit hrůzy kulminuje, tak se logicky dostaví pozvolné zklidnění a přijde na řadu i rozum. V tu chvíli je jen na vás, jaký způsob další existence si vyberete. Zda rezignaci, nebo sebelítost, či vzdor a chuť se s nemocí poprat. Poslední volba má ty nejlepší výsledky. To vám potvrdí každý zkušený lékař. I já věřím, že právě tak, jako je zrod této choroby podmíněn psychosomatickými problémy, tak i k jejímu překonání pomáhá psychika. Víra v její zdolání a plná důvěra v lékaře, kterému se odevzdáváte do rukou. Já si vybrala tu druhou cestu.I přes psychické a fyzické bolesti jsem neztratila chuť do života a víru v uzdravení. Nesmírně mi pomáhala úžasná opora mých nejbližších. Ten můj půlroční životní zápas byl plný bolesti, úzkostí, ale současně i radosti a pocitů štěstí. Bylo mi nádherně, když jsem si uvědomila, kolik báječných lidí mám kolem sebe, kolik lásky se mi z mnoha stran dostává. A radovala jsem se z každého dílčího úspěchu v překonávání nemoci. Také jsem s velkou intenzitou prožívala každý den, který mi bylo dáno prožít. Obyčejná procházka se psem se stala svátkem, okouzlovalo mě slunce v záclonách, rosa na listu. Vnímala jsem třeskutou krásu života v každé zdánlivé všednosti. A byli jsme si s mými dětmi tak blízcí, nestyděli jsme se za slzy i za sentimentální projevy lásky, ve kterých nám v běžném životě brání jistý stud.Celý můj život byl velmi pestrý. Překrásné zážitky v něm střídaly chvíle velmi tragické. Zkrátka, byl to život krásný pro román, ovšem méně úžasný pro žití. Často jsem si pro uchování zdravé mysli musela připomínat oblíbený citát: „Neměj strach ze stínů. Znamenají, že nablízku je světlo.“ Každému, koho něco trápí, bych chtěla vzkázat, že tato moudrost je pravdivá. Věřte v ni a tato víra vám pomůže překonat onen krušný čas, kdy se vám zdá, že už nikdy sluníčko nevyjde.
Helena Štáchová
http://www.poslipribeh.cz/cs/pribehy/pribehy-2010-putovni-vystava/helena-stachova
Helena Štáchová (18. listopadu 1944 Praha – 22. března 2017 Praha)
