Jak jsme si sjely na raftu Orlici
Jsem kavárenský typ a vůbec to neskrývám. Ne že bych se vůbec nehýbala, ale fanatik zrovna nejsem. Po skončení cvičení vyžaduji sprchu, eventuelně fén, noci chci trávit v posteli s peřinou, pokud možno bez mravenců a dalších breberek. Moje kamarádky to mají nastavené tak nějak podobně, takže naše výlety pod stan zrovna nevedou. Každý rok někam vyrážíme na víkend, za hranice všedních dnů a pokud možno i za hranice republiky. Letos finance nějak nevystačily a tak jsme se rozhodly, že náš tradiční víkend strávíme u jedné z nás na chalupě. Chalupa je u řeky, mělo být vedro, těšily jsme se, jak se vyvalíme na deku, spapkáme něco dobrého, celý den se budeme snažit získat rovnoměrné opálení, no a samozřejmě – vykecáme si díru hlavy. Avšak majitelka chalupy mínila jinak.
„Holky, to nemyslíte vážně, přece nebudete celý den jen tak ležet, to ne, sjedeme si na raftu Orlici“. Naivně jsem si myslela, že si sednu do lodě a NĚKDO mne poveze. Ostatní kamarádky, vodou nepolíbené, si myslely něco podobného. V pokynech na cestu bylo mimo jiné uvedeno: …plavky, boty do vody – Alice nechá podpatky doma… no jasně, přece nepolezu do lodě v podpatcích, to zas takhle máklá nejsem.
Většina se nás sešla v pátek večer, ta poslední v sobotu ráno, kdy nás zastihla venku u snídaně a nechala otevřená vrata. Když za chvilku odcházíme, tak nemá cenu hned zavírat. Po chvilce se u nás objevil malý černý chlupatý vořech a za ním jeho panička, sousedka Olinka. V džínové pidi minisukni, velmi odvážném růžovém tričku, s nahozeným kompletním mejkapem. Věkové rozpětí cca. 60 až smrt. A hned spustila: Ahoj holky, já sem původně nechtěla jít dovnitř, ale Kukínek mi utekl, tak vás jdu jen pozdravit… upřela zrak na mne… Tebe ještě neznám, ty tu jsi poprvé? A aniž čekala na odpověď, pokračovala: Kukínku, kde jsi? Pocem…Ten pes mě stál jednu zelenou, to bylo 6 korun, dneska už by mě stál 13, i když tuhle jsem za hajzla musela zaplatit 1.200,- zakousnul sousedovi jehně, soused ho přinesl v náruči a prej: Olinko, tady to máš a naval 1.200,-, tak jsme se starým měli dvakrát večeři. No ten mě tuhle taky nasral, řekl mi, že jsem kráva a že mám vypadnou a nevracet se. Jsem kvalitní žena, tak jsem ho poslechla, šla jsem do hospody a vrátila se až ráno.
Na chviličku zmlkla a zasněně se zadívala do dáli… pak pokračovala: Jó, to když jsem ještě dělala v hospodě, to mi pořád někdo naléval a chtěl si se mnou tykat. Panáčka, to já si dám ráda, ale tykání to zase ne, vocaď pocaď, ale ten jeden byl hrozně neodbytnej, doma měl takovou semetriku a do hospody si vždycky přišel postěžovat, tak jsem si s ním začala tykat. A za dva dny ho potkám na trhu, to já už zapomněla, že si tykáme, byla jsem tehdy pěkně vožralá, tak mu povídám: Dobrý den a on dělá jako že mě nezná. No to mě nasral, tak jsem se otočila a volám na něj: No Miloši, co to je, teď děláš, že mě neznáš a tudle to bylo Olinko sem, Olinko tam, pusinku sem a pusinku tam, no doufám, že měl doma hodně dusno… Kukínku pojď, jdeme… Holky, co děláte večer? Nechcete jít do hospody? Ne? Tak nic, tak si to užijte. A odkráčela.
Množství informací, které na nás vychrlila, jsme chvilku vydýchávaly a pak sbalily věci k vodě a vyrazily. V půjčovně jsme dostaly raft, pádla, barel na věci a informaci: voda je támhle. První problém nastal hned na břehu. Bylo totiž málo vody a řeka líně tekla v hloubce pod námi. Jak dostat raft dolů, nezničit ho o ostré kameny a nezabít se u toho? Naše smutné oči obměkčily dva mladé vodáky, kteří bafli raft a hravě ho snesli dolů. Když nás viděli, jak do raftu lezeme s výkřiky: Jé, drž to, ono mi to ujelo, au nehet v háji, podívali se na sebe a vodák Míra pravil: Holky, už jste na tom někdy jely? Záporná odpověď ho moc nepřekvapila. Můj klobouk vhodný na zahradní party u královny mluvil za vše. A tak jsme dostaly první lekci, odstrčení a už jsme si to svištěly.
Kochaly jsme se přírodou, lehce občas pádlovaly, seznamovaly se s lodí, která nás poněkud neposlouchala a děsně se u toho smály. Po půl kilometru nás dojel Míra a my hned: Poslechni, jak to máme daleko? Odpověď zněla: No, docela daleko. Tak nám řekni, jak dlouho ještě pojedeme? Tímhle tempem? Míra: Do večera. Co sebou máte za pití? Vodu. Myslím alkohol. No žádnej, Alena řekla, že cestou jsou hospody. Chvilku mlčel a asi si myslel cosi o důchodkyních, co 5 minut před smrtí vyrazí na vodu. Potom nám beze slova, s útrpným pohledem, podal svůj energetický nápoj – kolu s griotkou… ve dvoulitrovce…
Nejdřív cesta ubíhala idylicky, byly jsme čerstvé, bylo teplo, takže občasné vystoupení z raftu, popošoupnutí z mělčiny či z vrbiček u břehu bylo milým zpestřením a zchlazením. Hlavně jsme se u všeho smály, prostě pohoda. Míru jsme potkaly ještě několikrát, pokaždé jsme snížily hladinu koly s griotkou, zalaškovaly, vyslechly několik dalších rad a pokračovaly v cestě.
Blížila se šlajsna.
Rada zněla: držte se vpravo. Dřív než jsme ji viděly, jsme ji hlavně slyšely, pak už nás vzal proud, naštěstí vpravo, jinak bychom si rozflákaly čumák o šutry. Projely jsme ji jako staří mazáci, hned za ní jsme se začaly radovat a jásat, jak jsme skvělé, jenže poněkud předčasně. Chytil nás další proud a mával s námi jak s hračkou, takže jsme skončily uprostřed řeky na mělčině a tentokrát jsme musely vylézt všechny. Tahle dřina nás poněkud zmohla, k tomu jsme se dostaly do hlubších vod, parádně líných. Síly umdlévaly. Jednu láhev s vodou jsme ztratily na veletoči pod šlajsnou, s ostatní jsme šetřily, jako by to byl Moyet. Na Alenu jsme začaly házet zlé pohledy. „Kde máš ty hospody? Tady kde nic tu nic…“ Počasí konečně zaregistrovalo, že na raftu jsem i já a je tedy na čase, aby se nebe zatáhlo a zkropilo nás deštíkem. Přidaly jsme na rychlosti a místo výkřiků: Jé, tady je krásně… podívej, co to támhle kvete… to je krásná zátočina, tady už jsme dneska jednou jely, že jo … se začalo ozývat: Jak je to ještě daleko? Co to tam vzadu děláš, jak je to ještě daleko? Co to děláš, pádluj rovně! Rovně povídám, ne, teď doprava… doprava… zase jedeš do vrbiček… no a jsme tam.
Většinou jsme vrbičky tak tak vybraly, že nás jen láskyplně pošlehaly, ale jednou jsme byly nějak víc rozjeté, kormidelnice Iveta to nestihla vybrat a my zahučely pod vrbičky s plnou parádou. Přední řady udělaly záklon vzad, Iveta taky, ale jaksi zapomněla, že za ní už nic není a zahučela do vody stylem: letmý kotoul vzad. Z vody se vynořila se smutným výrazem: Holky já ztratila brejle a zatímco se nešťastně nořila pod hladinu a hledala brýle, nám se situace zdála velmi velmi humorná. Smály jsme se tak, že jsme ani pádlovat nemohly a raft se od Ivety nekoordinovaně vzdaloval. Ne neujely jsme jí, nicméně brýle nenašla. Naštěstí byly jen sluneční. 😎
S blížícím se cílem začaly být okolní břehy více obydlené a na náš dotaz: jak to máme daleko? všichni odpovídali: ještě 2 zatáčky a jste tam. Tak nevím, zda místní neumí počítat ani do pěti, či to patří k vodnickému humoru, zatáček bylo o hóódně víc. Na konci naší cesty jsme měly úplně stejný problém jako na začátku. Jak dostat raft na břeh, když tady je to ještě strmější a nikde nikdo. Chvilku jsme se pokoušely samy, bezúspěšně, no a protože Iveta je žena činu, nelenila, vyrazila směr hospoda a vzápětí se vrátila se čtyřmi švarnými hochy, kteří si prohlédli náš lehce zabahněný, urvanými větvemi vrbiček ověnčený raft a se slovy: koukáme, že to nebyla procházka růžovým sadem, raft lehce vynesli.
A my?
My si šrámy z vrbiček vyléčily v hospodě 😀 a těšíme se na příští rok, kdy si to zopakujeme. Ale i kdyby ty hospody podél břehu zázračně vyrostly, my si tentokrát zásoby vezmeme sebou.
Zdroj foto:Pixabay.com
