Nedělní Zuzčino poetické okénko (7. 3. 2021)

Milé ženy! Také jste tak rády, že už je březen a brzy bude jaro? Chápu, jak je těžké mít v dnešní hrůzné době a za lockdownu vůbec z něčeho radost, ale právě proto musíme být schopné si ji umět udělat, alespoň samy v sobě… Před týdnem jsem mluvila o rodině, dnes to bude o lásce. O té pravé, fatální a jediné lásce, jež některé z nás v životě potká. A o jednom zcela náhodném setkání v pražské Londýnské ulici, kdy on šel z nové práce a já uplakaná z nemocnice, kde mi umírala maminka na rakovinu. Setkání po mnoha letech. Naše pevné objetí bez jediného slova tehdy trvalo nekonečně dlouho… Jako by to všechno věděl. Nikdy na to nezapomenu.

Pozorné čtenářky si možná všimnou, že o tomto muži jsem už psala. Ano, je to pravda, i Záplava, Zastavení ve tmě a 28. leden byly o něm. Co dodat? Těším se na vaše názory a vzkazy.:) Opatrujte se, jsem tu stále s vámi. Vaše Zuzka

Po letech
 

Možná

už jsme se ani nehledali

Možná

jsme oba měli pocit

že jsme našli

někoho jiného

Zapomněli jsme

naše telefonní čísla

i naše společná tajná místa

Po nějaký čas

sis možná myslel

že od tebe ke mně

už nevede žádná cesta

že pevný most našich vzpomínek

byl stržen přílivem beznaděje

Sešli jsme z očí

nesešli z mysli

Nyní tu stojíme

v němém objetí

živoucí důkaz

Lásko moje
                                                                                                (Únor 2006)