90

 

Milé ženy, po týdnu vás opět zdravím. Chci vám všem poděkovat za srdíčka i reakce na mé první poetické okénko, opravdu si toho vážím. Dalo mi to chuť i vůli pokračovat. A pište mi dál, prosím, jsem tu stále pro vás v dobrém i zlém.:-) Zažily jste něco podobně fatálního?

Pro dnešní neděli jsem vybrala báseň z jara 1988 (mladším z vás pro jistotu zdůrazním, že to bylo rok a půl před sametovou revolucí), která vznikla v mé oblíbené hospůdce U Dvou srdcí. Zabloudil tam tehdy na skleničku holandský turista, student ochrany životního prostředí na jejich univerzitě. Už nikdy jsem pak nepotkala člověka, s nímž bych si měla okamžitě tolik co říct. (Dámy, taky znáte tato šílená rychlá rozhodnutí při nějakém seznámení?) Byla jsem však velmi mladá a zůstala jsem “tatínkova hodná holčička”. Deprese mě dostihly až doma.:;( Gerte, je to už dávno, ale často na Tebe myslím… Zůstáváš v mém srdci jako můj vlastní bludný Holanďan.*heart*

 

Přelétavá
 

V něžném zákoutí

malostranské hospůdky

tužkou, cos mi daroval

napsala jsem ti adresu

na pivní tácek:

bydlím tam

kde hnízdí velcí černí ptáci

Každou noc mi křičí do oken

NEVER MORE!

A já pláču, protože mají pravdu

ten dům stejně nenajdeš

tak mi to promiň

jsem jako oni

Ještě

chci

létat

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account