148

Každý máme něco…a jakou úchylku máte vy?
No já vím, že to zní divně, ale každý nějakou máme. Můj bratr si i v hluboké dospělosti sebou všude vozí svůj polštářek, do práce s ním sice nechodí, ale na veškeré dovolené, služební cesty, kde musí přespat, všude ho doprovází jeho macíček. Moje babička nevyšla z bytu bez náušnic. Neměla propíchnuté dírky a nosila klipsy, které doma odkládala. Jak v předsíni u zrcadla  zjistila, že nemá náušnice – na cestu autem k nám na oběd – šly se hledat ty dokonale ladící. No a pokud zrovna ty náušnice měla, tak se hledalo zase něco jiného. Nikdy nepřišla nikam včas, a to jsme pro ni jezdili s předstihem. Ona byla vůbec zvláštní. Nikdy si sama nemyla vlasy,  pokaždé šla ke kadeřnici, která ji učesala drdol, večer si na něj dala síťku a spala s hodně naducaným polštářem. Když už návštěvy kadeřnice nedovoloval její zdravotní stav, kadeřnice za ní chodila domů.
Moje matka luxuje pouze brzo ráno. Můj otec byl architekt, noční pták a kreslil dlouho do noci. Potom ráno pozdě vstával. V případě, že máma měla v plánu luxovat, byl malér naprogramovaný. Pravidelně se pohádali. Na dotaz: proč ho nenecháš vyspat a nevyluxuješ pozdějc, vždyť je to úplně jedno? odpovídala: Ne, to nemůžu, luxuje se jedině ráno.
Kamarádka (panna) a můj manžel (panna) mají jednu stejnou úchylku, tak nevím, jestli to nemá něco společného s tím znamením. Týká se sekání trávy. Se sekačkou se totiž musí jezdit pouze určitým směrem. Sekání trávy mě baví, rozhodně víc než jiné domácí práce a taky si říkám, že manželovi ušetřím práci a on alespoň bude moct nekonečně opravovat babetu, vymýšlet domácí pivovar nebo dělat další podobné, pro domácnost zcela  nepostradatelné činnosti. Ale to ne. Jakmile začnu sekat, stojí kus ode mne a sleduje. Čuba taky sleduje, ale sekačku, aby, jakmile zastavím a nebudu dávat pozor, mohla sežrat kolečka. Na manželovi je vidět, jak psychicky trpí. Vždycky to dělám špatně. Nemyslete si, že lítám po trávě za sekačkou sem a tam jako střelená slepice, jezdím s ní normálně od kraji ke kraji. To je špatně, protože pak ta tráva nemá stejný směr a jak to vypadá…oba na to mají svůj vlastní a dozajista geniální systém, jak správně posekat trávu, aby jedno stéblo bylo jako druhé. Dřív mi návod sděloval, ale protože jsem to do příště zase zapomněla, neb v době sekání jsem dost často byla bez dozoru statného ošetřovatele a dovolila si ten luxus sekat trávu jak chci, takže jsem jeho skvělé rady opět zapomněla. Od dalšího školení už upustil, ale s vyčítavými pohledy nepřestal.
Jeho další posedlostí jsou, jako i posedlostí spousty Čechů, houby. Lépe řečeno – sbírání hub. Jakmile nastanou podzimní plískanice, začne být nervózní jak narkoman bez další dávky a s Karkulčiným košíčkem a sdělením: “Ali, jdu se podívat do lesa, jenom tady za barák, jen na chvilku”, odchází minimálně na dvě hodiny do lesa. Vrací se s plným košíčkem a většinou ještě plnou mikinou. V případě, že odchází s velkým košíkem, je mi jasné, že ho uvidím až po západu slunce. V tomto případě naše čuba mizí z jeho dohledu, aby ho čirou náhodou nenapadlo, že ji vezme sebou. Je to už stará dáma a tak se několikrát stalo, že pak volá o pomoc: “Ali, přijeď pro nás, ona už nemůže…..”
Jedna moje kolegyně měla přímo nebezpečnou úchylku. Uklízení. Denně měnila ručníky, každý týden povlečení, její byt vypadal jako po zásahu uklízecí čety v jakoukoliv noční či denní hodinu. Ale jen do té doby, než si pořídila manžela, dítě, dům, psa a zjistila, že to prostě nejde. Bohužel až poté, co zkolabovala a skončila na psychiatrii.
To já si ujíždím na onačejších věcech, nepořádek mě opravdu nerozhodí. Ta největší úchylka je rovnání ramínek. Ramínka musí být pověšená jedním směrem a i oblečení na nich musí mít zapínání na stejnou stranu. I v obchodech rovnám ramínka a oblečení otáčím na tu správnou stranu. Jak mě kamarádky nechají bez dozoru u své skříně, nenajdou pak kámen na kameni. Prostě si nemůžu pomoct.
Další úchylky se týkají jídla.
Krupicovou kaši jím pouze z hrnce a vařečkou. Jinak mi prostě nechutná. Živě si vás všechny představuji, jak se ošklíbáte. Ona fakt jí krupicovou kaši???? A ještě k tomu vařečkou??? No fúúúj. Jako dítě jsem každé maso pečlivě oškrábala od omáčky, v dospělosti to na chvíli přešlo, ale nedávno jsem se přistihla, že na talíř nandám jídlo, poleju omáčkou, sednu ke stolu a maso pečlivě oškrábu… Taky mám zvláštní vztah k rajčatům. Jím je, jen když si je sama nakrájím. To znamená, že v restauraci je ze salátu vypreparuju, jako oblohu na talíři nechám netknuté. Jídla, kde je nebezpečí, že rajče bude v takovém stavu, kdy nepůjde vypreparovat, si neobjednávám. Doma je však jím. Neptejte se mě proč, já to nevím.
A co vy? S jakými závislostmi a úchylkami zápasíte?
Vaše Alice

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account