Stigma venkovanky, která přijela do města, mne průběžně provází celý život. Ale není to tak zlé, jak to může na první pohled vypadat.
Cestování, jóo to já miluju. Cestuju ráda a je jedno, zda po Čechách či o něco dále. Bohužel hlavně pomocí prstu po mapě, zeměpisu staršího potomka a převážně díky cestopisným dokumentům České televize. Takže vlastně necestuji v pravém smyslu slova, ale „přemísťuji se“ (nikoliv jak Harry Potter) z bodu A do bodu B – do zaměstnání a zpět, do školky, na nákup apod. Navíc sice vlastním řidičák skupiny B (pro jistotu jsem se šla kouknout do peněženky a fakt ho mám, dokonce už vyměněný 🙂), ale neřídím (a o tom zas někdy příště). Takže chodím pěšky, jezdím na kole nebo využívám blaha veřejných dopravních prostředků. No, ale zpátky k mému cestování, které jsem si zase jednou po čase v praxi vyzkoušela při cestě na konferenci MUŽe do Prahy.
Byly mi zaslány instrukce, jak se dostanu do ono správné bodu „B“´, ale stejně jsem si to pro jistotu ověřila u kamarádky. Konečný itinerář cesty zněl: „prostě vylezeš z vlaku na Hlaváku, sedneš na metro C směr Háje, vystoupíš na Pankráci, projdeš obchodním centrem Arkády a proti východu je veliký skleněný barák a to je ono. Pak zavolej a domluvíme se na dalším.“
Takže na Hlaváku vystoupím z vlaku a šup na metro. Lehké zaváhání u jízdenek – hledám, jak si koupit jízdenku přes SMS a nakonec se potupně zařazuji do fronty s dalšími cestujícími ke dvěma! (ano, pouze DVĚMA funkčním) automatům na jízdenku. Pak odchytnu obsluhu metra, zda skutečně tímto směrem pojedu do Háje (tedy pardón – směr Háje) a šup na perón. Přejedu těch pět nebo šest zastávek a šup z metra. Tady natrefím na dva příslušníky „Pomáhat a chránit“, jak zrovna perlustrují nějaká individua, ale na můj dotaz, kde najdu budovu City Tower (podotýkám, že je to nejvyšší budova v Praze, to jsem se dozvěděla tedy až dodatečně) mi odvětí, že neví, protože slouží v metru a ať se zeptám někoho jiného. No…tak byli sice slušní a ochotní, možná by mě i chránili, kdyby na to přišlo, ale rozhodně mi nepomohli :-/ Takže pokračuji dál a za rohem natrefím na obchoďák Arkády, takže do něj vejdu. Ono to také nikam jinam nejde – buď tam nebo zpátky na perón.
Cvičně obejdu podlaží a nemůžu najít východ.
Jak miluji tyto situace, kdy si připadám jak idiot a imbecil dohromady (to není nadávka, pouze lékařský termín a je to v podstatě totéž), ještě že mě tu nikdo nezná. Odchytnu muže z ochranky a fakt na mě kouká jak na blbce (uklidňuje mě, že mě nezná a že se snad vidíme poprvé a také naposled v životě), ale už aspoň vím, že musím eskalátorem do patra. Ono to je vlastně přízemí a já z metra vystoupila do „sklepa“, a nahoře si můžu vybrat ze čtyř východů. Samozřejmě si vyberu ten špatný, takže vylezu na jiné straně a vstoupím sice do té velké prosklené budovy, ale do té sousední, o něco nižší. Pan recepční je velice ochotný a posílá mě správně: „Jo, vy hledáte tu konferenci Žena a život, tak to musíte vedle.“
V City Toweru je naštěstí výtah, který vede „jenom“ do onoho inkriminovaného 27. patra, takže už skutečně trefím a slavím trumf orientačního chodce 🙂A na závěr své cestovní anabáze (i když mě ale ještě čekala cesta zpět), mám „chuť kleknout si tváří k východu a hlasitě poděkovat Moskvě, že jsem přežila“ (tady parafrázuju z povídek Šimka a Grosmana :-))
Toto „stigma venkovanky ve velkoměstě“ si nesu od svých 18 let, kdy jsme se s kamarádkou a spolužačkou Jitkou vypravily ve čtvrťáku z naší střední alma mater do Prahy na VŠE. Zjistit si před přijímačkami informace o univerzitě…no tak jsme to alespoň řekly naší třídní, která zaplesala nad naší aktivitou a s radostí nás vypustila do víru velkoměsta. No ale jinak jsme si prostě udělaly předvánoční výlet do Prahy 🙂
Před dvaceti (hrůza!) lety nebyl internet, o GPS jsme si mohly nechat leda tak zdát, takže hezky s mapou anebo postaru „líná huba, holý neštěstí“ – ptát se na cestu. Jedna dobrá žena, poté co nás správně nasměrovala, si nás prohlédla od hlavy k patě a okomentovala naše počínání: „Vy jste z venkova, co?“ Nevím, jak to poznala, sláma z bot nám opravdu nečouhala.
Zatímco Jitka si na Prahu zvykla a prakticky od maturity v různých velkých městech žije, já zůstávám nadále onou „venkovankou“. A někdy to možná trošku hraju 🙂 To když se kámoška nebo má mladší sestra (další městský člověk) tak krásně rozčiluje ve chvíli, kdy mi udílí rady, jak se v tom velkém světě neztratit 🙂
teta Eva
Zdroj foto:Pixabay.com
