Zřejmě nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že většina nás žen má ke svému tělu více či méně kritický přístup. Nelíbí se nám tohle a támhleto a pokaždé se najde něco, co by šlo zmenšit/zvětšit/posílit. Závistivě si prohlížíme obrázky dokonalých ženských křivek v médiích, přestože moc dobře víme, že jsou spíše dílem zručného grafika než přírody. Některé z nás to berou s nadhledem, některé se pozorně sledují a u jiných to může vést až k posedlosti.
Velmi dlouho jsem patřila do té třetí skupiny.
Když mi bylo asi šestnáct, získala jsem ke svému tělu výrazně negativní vztah. Vůbec jsem se sama sobě nelíbila. Myslela jsem si, že pokud zhubnu, všechno se změní. Začala velmi přísná kontrola jídla, která nakonec vedla k tomu, že jsem si vyčítala každé sousto. Ono to asi zní banálně, ale já z toho bývala fakt špatná. Před každým jídlem jsem přemýšlela, co jsem měla předtím a můžu si to ještě dovolit nebo už ne. Pokud jsem si dala večer něco „navíc“, nemohla jsem usnout, protože jsem si představovala, jak se brambůrky mění v obrovské špeky na břiše.
Nebyla jsem ani vyhublá, ani vyloženě tlustá, i přesto se mé myšlenky točily neustále kolem jídla. Podle toho, jak mi ráno padly kalhoty, se řídila moje nálada. V určitém období to bylo opravdu až za hranicí, protože mi ke kontrole stravování sloužily i různé, často nepříjemné, prostředky. Byla jsem opravdu nemocná a léčení bylo velmi dlouhé a stálo mě hodně sil. Bála jsem se, že už se v životě nenajím bez výčitek. Tohle trvalo více jak deset let.
Nedávno se to změnilo.
Během svého těhotenství jsem pochopila, jak lidské tělo vlastně funguje. Jak je neuvěřitelně dobře vymyšlené a propojené, jak je znát každá změna ve způsobu života. Fascinuje mě, kolik toho vydrží. A že naše duševní rozpoložení se do zdravotního stavu promítá víc, než jsme si ochotni připustit. Pak, když se mi narodilo krásné a zdravé dítě, jsem byla fascinována ještě víc. Jako nejmladší člen naší rozvětvené rodiny jsem s malými dětmi nikdy do kontaktu nepřišla. První dítě, které jsem přebalovala, bylo to mé. Od jeho narození až doteď pozoruji s úžasem všechny změny od držení hlavičky, převalování se až po začátky pohybů z místa. Sleduji ten vývoj a říkám si, jak je strašně zbytečné své tělo týrat. A to jak hlady, tak také různými šmakuládami. Dříve bych svůj vztah k sobě a vlastnímu tělu popsala jako chladný či odtažitý. Dnes bych použila slovo úcta. Myslím, že každý, kdo má ke svému tělu úctu, se těmi různými blafy ani cpát nemůže. (Až teď, když to píšu, mi dochází, jak velký je to paradox. To, co mi bylo opravdu nejblíž – vlastní tělo – mi bylo cizejší než ostatní lidé okolo mě.)
Je zvláštní, že právě těhotenství, porod, kojení a ostatní věci s tím související vedly právě u mě k tomu, že jsem si začala připadat normální, co se postavy týče. Myslím, že se mnoha ženám nelíbí změny, které během tohoto období a po něm probíhají. Popravdě – ani já nebyla nadšená ze zvětšujícího se břicha (zejména, když se mě ptali, jestli nečekám dvojčata), ze strií (které se mi udělaly i přes pečlivé mazání všemožnými oleji) nebo z toho, že byť jsem se rychle dostala na svou původní váhu, do původních plavek už se nevejdu.
Stále mě zajímá, co jím.
Začala jsem hodně vařit a víc než předtím studuji etikety v obchodech. Podstatné pro mě ovšem je, že už si nevyčítám každý rohlík. Už si neříkám, že jsem si místo těstovin měla dát jen polévku. Nebo že tu čokoládu jsem jíst neměla. Nevadilo mi, že nemám svou „vysněnou“ váhu, a byla jsem snad poprvé od patnácti vlastně docela spokojená s tím, co mi ráno váha ukazuje. Pravidelné ranní vážení mi zůstane už asi napořád. I teď, když se několik dní po sobě ta číslíčka zvyšují, se mi trochu stahuje hrdlo, přesto je ten posun od děsu a paniky k vychutnávání a užívání si značný. Nikdy by mě třeba nenapadlo, že budu o vaření a jídle psát vlastní blog.
Zbavila jsem se obrovského vykřičníku, který jsem měla neustále v hlavě a bránil mi vychutnávat si. Nejen jídlo, ale život obecně.
Zdroj foto: Pixabay.com
