Red.Miky se zamýšlí nad tím, kam se podělo slušné chování.
Jakou roli v tom hrají rodiče.
Milé ženy,
nedalo mi to a musím se s vámi opět podělit o své poznatky z oblasti slušného chování. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že když v dnešní době někdo hezky pozdraví, poděkuje či poprosí, tak je to skoro až zázrak. Myslím tím hlavně mladší generaci. Možná to zní zrovna z mých úst (zde tedy virtuálního pera) trochu zvláštně, když je mi třicet a takové “nářky” vedou většinou lidé narození mnohem dříve, ale já to tak jednoduše cítím. Možná i to, že pracuji ve školství a mám tu možnost být s dospívajícími takřka denně, tak vidím tu změnu.
Jde o to, že mně osobně přijde naprosto normální a vlastně to beru i tak nějak automaticky, že když někam vejdu, tak pozdravím, když odcházím, rozloučím se, když něco chci, poprosím a když něco dostanu, tak poděkuji. Základní čtyři slovíčka, která člověka nic nestojí, ale přitom udělají tak moc. Lidé si pak o vás udělají obrázek. Raději pozdravím třikrát toho stejného člověka, než abych to neudělala vůbec. Pamatuji si, jak mě rodiče učili, že musím lidi zdravit a mně uvízla v paměti vzpomínka, jak jdeme po městě (pocházím z vesnice, kde se většina lidí zná, tak to bylo trochu něco jiného) a já jsem zdravila úplně všechny kolemjdoucí. 🙂 Až asi po pěti minutách mi mamka řekla, že teda nemusím zdravit úplně všechny lidi a trochu mi ty situace, kdy zdravit, zúžila.
Tady se dostávám k tomu, kde vidím “zakopaného psa”. Ano, jsou to rodiče. Nevím, čím to je, ale když jsou třeba třídní schůzky a k nám do kabinetu přicházejí rodiče se zeptat na své dítě, tak skoro polovina vůbec nepozdraví, nezaklepe, jednoduše nic. A pak si z toho berou děti příklad.
Kapitola omluvy je sama o sobě těžká. Málokdo se umí omluvit a říct ono silné slovo “promiň” či “omlouvám se”. Je to těžké přiznat si, že člověk udělal chybu, ale když už tohle někomu řeknete, je to krásný pocit. Pak se lidé vnímají jinak.
Mě třeba moc potěší a zpříjemní den, když se na mě třeba usměje prodavačka, kolemjdoucí, když mě někdo pustí před sebe při nástupu do autobusu nebo naopak při vystupování z něj. A nebo právě to, když mě někdo pozdraví. Jsou to maličkosti, ale mě to hned donutí k úsměvu a zaplaví mě příjemný pocit.
Když tak píšu tento článek, tak se mi vybavil jeden moc hezký zážitek. Když bylo dcerce asi půl roku, tak jsem s ní čekala v lékárně ve frontě (ona v autosedačce v tzv. vajíčku, které jsem posunovala, v druhé ruce jsem měla nákup). Dvě místa přede mnou stála starší paní a ta, když se otočila směrem dozadu, tak mě zbystřila a řekla, ať jdu ihned na řadu já, že mám malé dítě a že bych měla mít automaticky přednost. Tak jsem řekla, že jí děkuji, že je hodná, ale že si frontu vystojím, že nemíním předbíhat. Ona však trvala na svém, mluvila dost hlasitě a tak nakonec i pán, který byl přede mnou řekl, ať jdu (sice by asi sám od sebe do takového gesta nešel, ale ta paní mluvila na celou lékárnu a asi nechtěl být za toho zlého). Tak jsem se tedy dostala na řadu celkem rychle a celý den jsem se usmívala jako vajíčko na hnoji, jak mi bylo krásně. 🙂
Netvrdím, že jsou všichni, obzvláště mladí, lidé takoví, že neumí říct ani zbla, ale přijde mi to jako trend posledních let, kdy opravdu slušné chování pomalu mizí. A myslím si, že je to veliká škoda. Vždyť je to přitom tak jednoduché a i krásné, když učíte své malé dítě tyto základní slovíčka. Vždycky se musím usmát, když dcerka sama řekne “detuju” (= děkuju), když něco dostane, nebo když něco chce a já se na ni jen podívám a zeptám se “Co se říká, když něco chceš?” a ona na to “posim, posim” a ještě ukáže ručičkama ono známé gesto. A co teprve její “doby den” nebo “našdanou”. 🙂 Teď je to moc roztomilé, ale vím, že se z toho vyvine základ pro další slušné chování. A o to mi jde. Chci mít z dítěte slušného člověka, o kterém si lidé budou říkat, že opravdu JE slušné. Samozřejmě, že jak půjde život dál, tak hodně záleží na lidech, které potká a kteří ji ovlivní. Ale tím se nemá cenu zaobírat. Ne teď. 🙂
A jak to vidíte vy? Jaké máte zkušenosti?
Budu se těšit na vaše komentáře.
Vaše Míša 🙂
Zdroj foto: Pixabay.com
