Proč je důležité povolit si a nebrat vše tak vážně
Zřejmě vás teď příšerně naštvu, ale říct vám to musím, protože pro dnešní editorial je to důležité: o Vánocích jsem zhubla. Ne moc, něco kolem dvou kil, ale jsou to přesně ta, která jsem nemohla dostat dolů několik měsíců před svátky. Ty měsíce jsem na sebe byla hodně přísná: denně sport, když sladkosti, pak maximálně dva čtverečky tmavé čokolády, večeře bez sacharidů, poslední jídlo dne kolem šesté. Nepolevila jsem ani o píď, o pevné vůli bych mohla napsat knihu. Jenže buď se v mém těle dějí nějaké metabolické procesy, o kterých nevím, nebo, a to si myslím spíš, jsem na sebe byla až MOC přísná a moje snaha byla až MOC velká.
Vánoční svátky jsem přitom začínala s podobným předsevzetím: když cukroví, pak pár kousků se snídaní, obědem a večeří, nikoliv v mezidobí, ať si žaludek odpočine, všechna jídla bez přidání, na návštěvy až po obědě a pouze na kávu. Ještě čtyřiadvacátého ráno jsem se ovládala, ale pak jsem u dopolední pohádky dostala chuť na vanilkový rohlíček. Dala jsem si ho. A taky kokosku. Linecké. A tak to pokračovalo až k dvěma nášupům kapra s bramborovým salátem. No bylo by to na dlouhý článek vyjmenovat, co všechno jsem snědla a neměla v plánu. Osm chlebíčků a poslední zbytky cukroví v půl čtvrté ráno po silvestrovské oslavě v něm mimochodem taky nebyly. Nepřestala jsem o Vánocích běhat, ovšem co jsou čtyři sváteční kilometry oproti pytlíku oříšků v čokoládě, které jsem měla po večeři a talíři cukroví k pohádce S čerty nejsou žerty na Boží hod večer?
Ať to zkrátím: po několika měsících jsem pustila své stravování ze zřetele. Úpornou snahu vystřídalo nekontrolované poŽÍRÁNÍ všeho, na co mi padl zrak a já na to měla chuť. “Nevadí, začnu až po svátcích,” říkala jsem si. Když jsem si ale minulé pondělí stoupla na váhu, nebylo s čím, protože cíle v téhle oblasti bylo dosaženo, aniž bych si vlastně nějaký dala. Trochu s despektem teď proto sleduji všechny články, které nás nabádají k maximální sebekontrole coby cestě k dosažení ideální váhy a vůbec všech novoročních předsevzetí. Asi je to logické, vždyť kdo by jí nechtěl trochu víc? Když jsem pročítala internetové komentáře na tohle téma, v žádném jsem nenarazila na otázku “jak se mám ovládat méně”, zato volání o pomoc se silnější vůlí, větší kontrolou sama nad sebou, jsem našla nepočítaně. Moje vánoční zkušenost s těmito ingrediencemi úspěchu je však přesně opačná.
Máme zakódováno, že k cílům vede dřina, úporná snaha, při které skoro potíme krev. S tím nelze nesouhlasit, na druhou stranu zřejmě už také máte ze života podobnou zkušenost jako teď já, totiž že čím úporněji se někdy snažíme dosáhnout svých cílů, tím méně se nám daří. Většinou se výsledky dostaví, když si dáme pauzu a nějakou chvíli se z nějakého důvodu snažit přestaneme. Neříká se nadarmo, že životního partnera potkáte obvykle ve chvíli, kdy přestanete hledat. Není náhoda, že řada matek (a nejen sportovkyň) dosahuje největší úspěchů v profesním životě poté, co porodí dítě a práce (které do té doby podřizovaly život) je tak logicky odsunuta na druhou kolej. Tím neříkám přestat o věci usilovat, jen možná s o něco menší vervou než dosud. Prostě přestat všechno urputně hlídat, kontrolovat a řešit, přemýšlet o tom a analyzovat se ze všech stran, a dát ve svém životě prostor překvapením. Třeba se dočkáte jen drobných radostí ráno na váze, třeba se vám změní celý život.
Dovolte si povolit, aspoň tento týden.
Vaše Jana
Zdroj foto:Pixabay.com
