Lze za pár hodin vymazat z mé hlavy celoživotní obavy a budu od teď létat na dovolenou bez Lexaurinu plus několika panáků slivovice?
Aerofobií trpí až třetina lidí,
Když mi před dvanácti lety řekli, že v dopravním letadle nejsou padáky, takže v případě havárie se nemůžete katapultovat jako ve stíhačce, málem jsem stornovala dovolenou ve Španělsku. Neletím! A nikdy nepoletím! Letěla jsem od té doby nespočetněkrát: noční let do Egypta jsem probrečela, při tom do Ameriky prosila letušku, aby mě nechala nahlédnout do pilotní kabiny, abych se na vlastní oči ujistila, že je všechno v pořádku a zatím nepadáme, do Bruselu jsem si vzala Lexaurin a zapila ho domácí slivovicí, takže jsem se posléze jaksi zapomněla na toaletě, před odletem do Thajska jsem šla „rozloučit se“ s Prahou a VŽDYCKY (při každém letu) jsem uvažovala, zda je vhodné v letadle jíst: umírá se lépe s plným, nebo prázdným břichem? V letadle jsem se nebála jednou jedinkrát: na posledním úseku cesty z Austrálie z Frankurftu do Prahy jsem byla unavená tak, že jsem jen nepřítomně zírala z okýnka.
Spadneme?
Tak ať, aspoň se konečně pořádně vyspím. Komické přiznání od člověka, jehož velikým koníčkem je cestování, viďte? Nikdy bych tyto pocity veřejně nepřiznala, tedy do chvíle, než jsem se zúčastnila kurzu „Flying with Confidence“ (Létání beze strachu) pořádaného aerolinkami British Airways. Tady jsem hned na začátku pochopila, že moje nepohodlí vlastně nelze nazývat strachem. Strach mají jiní. Třeba žena, které museli otevřít už zabezpečené dveře, a ona těsně před odletem na dovolenou vystoupila z Boeingu 737. Nebo jiná, která kvůli rodinné fobii dvacet let neviděla své rodiče žijící na druhém konci světa. Muž, pro něhož je létání na obchodní schůzky otázkou setrvání ve firmě. A tak dále. Na londýnském letišti Heathrow nebyli lidé, kterým bylo létání nepohodlné, ale lidé, pro něž byla aerofobie závorou. Toužili překonat svůj strach, což znamenalo se mu postavit. A tenhle kurz je tady od toho.
Bát se je normální!
V přednáškovém sále hotelu na londýnském letišti nás sedí desítky, kteří létání nemusíme. Naše úzkost po absolvování kurzu nezmizí, ale naučíme se ji krotit, říká v úvodní přednášce psycholog. Svou prezentaci začíná tím, že 600 lidí každý rok na celém světě zahyne v důsledku nehod způsobených špatnou manipulací s toastovačem. Oproti tomu při leteckých haváriích loni zahynulo 475 lidí. Statistiky každopádně strach nezmírní: kdo vám zaručí, že nebudete mezi těmi 475, ptá se jeden ze zúčastněných a já zjišťuji, že všichni strašpytlové přemýšlíme podobně. Nikdo, odpovídá sebevědomě psycholog. To je prostě risk, který se musíte naučit přijmout coby nutnou součást – v tomto případě létání. Je to stejné jako když ráno sedáte do auta, stejné jako když postavíte na vrchol sjezdovky na lyžích. Každá lidská činnost s sebou nese riziko a určitou míru úzkosti, která je vlastní zvířatům i lidem, a tedy není důvod se za ni stydět.
Ostatně pro zvířata i lidi je to způsob přežití. Problém je, když ona úzkost přeroste určité hranice a nedovoluje vám provozovat činnosti, které dělat musíte nebo chcete. Proč se úzkost nebo strach v letadle pro některé z nás stává neovladatelným, má několik důvodů: letadla jsou pro nás pořád tak trochu záhada (jak je možné, že to letí, tolik kufrů a tolik lidí – jak se to vůbec vznese?), nelétáme tak často, abychom si na ně zvykli a konečně, kontrolu nad svým životem v dané chvíli musíme svěřit lidem, které vlastně vůbec neznáme. Sice zkušeným, ale nevidíme je (sedí tam vůbec?) a nevíme o nich zhola nic. Kdybychom se do cíle měli dovést sami, navzdory tomu, že o létání víme houby, lidská psychika funguje podle odborníka tak, že by nám při nastupování do stroje bylo lépe.
Zapomeňte na hloupé filmy
Strach (nejen z létání) se dá částečně odstranit tím, že máme dostatek informací o tom, čeho se bojíme. Od toho je na kurzu kapitán Steve Allright, který nám nejen odpřednáší teorii, ale odpoledne se s námi proletí – ve skutečném letadle, nikoliv pouze na simulátoru – nad Londýnem. Steve má hned několik výhod, které člověka uklidní: vidím ho, je živý, zdravý, charismaticky, ví o čem mluví a už ve jméně má obsaženo, že to všechno bude v pohodě. Nejčastější lidská obava, že letoun spadne, je podle Steva logická jen zdánlivě. „Nemůže spadnout právě proto, že letí,“ vysvětluje a následně názorně předvádí. Hodíte-li papírovou vlaštovku, také nemůže spadnout, protože krouží na vlně aerodynamické vztlakové síly. Vlaštovka stejně jako letoun by spadly, kdybychom je zvedli do prostoru a prostě upustili. Jenže je ženě vpřed energie, ať už dodaná pohybem ruky nebo tahem motorů, takže nespadnou, protože – letí. Z toho plyne další fakt, že letoun se nezřítí ani při havárii obou motorů: fyzika zařídí, že bez problémů doplachtí na nejbližší letiště. Noční můrou strašpytlů je také srážka s jiným letadlem. Na to Steve na projekční plátno promítne mapu, kde je namalované letadlo a od něj šipky: tři míle před strojem a tři míle za ním NESMÍ letět jiný stroj, výškově pak musí být odstup minimálně tisíc stop. To kontroluje kromě pilotů takzvané Řízení letového provozu, respektive jeho zaměstnanci. V každé zemi světa, z níž startuje, kterou prolétává nebo kde přistává, je letadlo pod neustálým dohledem.
No a je tu ještě jedno téma, o kterém je potřeba mluvit: turbulence.
„Představte si jízdu autem na nerovné silnici nebo loď na moři: někdy je klidné, jindy jsou na něm vlny. Turbulence jsou nepříjemné, ale nejsou nebezpečné,“ říká Steve a my to po něm musíme několikrát nahlas zopakovat. Sotva skončí teoretickou přednášku, zaplaví ho vlna dotazů: existuje Bermudský trojúhelník, kde záhadně mizí lodě i letadla (ne!), co si myslí o seriálu Letecké katastrofy, co o havárii letadla Air France před čtyřmi lety a proč tedy letadla havarují, když se to z jeho přednášky zdá vlastně nemožné a všechny systémy v letadle jsou několikanásobně jištěné. Ten problém se jmenuje lidský faktor a při nejlepší snaze nemá rozumné vysvětlení.
Jak překonat strach?
Bohužel my lidé máme tu vlastnost, že rozumné vysvětlení hledáme. A hledáme ho i u strachu. Protože není, čím si naše obavy vysvětlit, pomáháme si nejrůznějšími příběhy: třeba o tom, jak kamarádčina kamarádka a známý známého letěli kdesi nad Himalájemi, když jim upadl motor. Tím nejen že strach nevysvětlujeme, ale ještě ho zcela nesmyslně zvětšujeme. Takže první důležitá rada pro všechny, kdo se bojí létat: vypněte Letecké katastrofy a přestaňte poslouchat příběhy alá „jedna paní povídala“. Část lidí překonává aerofobii tím, že se ještě před nástupem na palubu přiopijí. Není to vždycky nejlepší nápad. Když si k tomu zobnete Lexaurin, bude vám sice všechno fuk, ale také budete několik následujících hodin, ne-li dní nepoužitelní. Což se třeba při takové pracovní cestě do Londýna (let trvá hodinu a půl) vysvětluje dost těžko. Na internetu je fůra dobře míněných rad, co máte dělat proti strachu. Třeba létat jen za slunce nebo si před letem dopřát uklidňující bylinnou koupel. Zkuste si ale něco takového dopřát třeba v africké buši! Se strachem se dá nejlépe vyjít tak, že si ho prostě zakážete, respektive přestanete na něj myslet. To se dělá tím způsobem, že zaměříte svou pozornost na něco jiného: ideálně třeba na dovolenou v cílové destinaci, ale když to nefunguje, můžete vyzkoušet i trochu drsnější způsob. Například si kolem zápěstí omotat gumičku, kterou budete natahovat a pouštět. Bude vás to sice trochu bolet, ale strachuplné myšlenky se vypaří z hlavy jako mávnutím kouzelného proutku. Důležité je taky naučit se správně a pravidelně dýchat. Zadržování dechu cestujících opravdu není to, co zařídí, že se letadlo odlepí od startovací dráhy!
Na návštěvě v pilotní kabině
Po teoretické přednášce je pochopitelně důležité vyzkoušet všechno v praxi. A tak z přednáškového sálu odcházíme přes nezbytné kontroly rovnou do letadla. „Co to je?“ panikaří už u bezpečnostního rámu pětačtyřicetiletá Sophie, pro kterou bude let nad Londýnem vůbec první v životě. Přestože se to na začátku zdálo neuvěřitelné, do letadla nakonec nastupují všichni účastníci kurzu plus několik pilotů a členů posádky, kteří se rozesadí mezi nejvystrašenější cestující. Někteří brečí, jiní mají zavřené oči, další si na Heathrow rychle vyptali gumičky a teď jim pomalu červenají zápěstí. Než odstartujeme, pilot znovu vysvětluje nejen jak správně dýchat, ale také co se děje na letišti a vůbec s naším letadlem: proč čekáme na start, co je to za zvuky, které se ozývají kolem a proč se to děje. To posléze dělá i po celou dobu letu, a když už v bezpečné letové hladině vyzve cestující, aby se postavili a prošli se po letadle, udělají to! Potvrzuje se tak psychologova teorie, že strach mizí s informovaností a že léčba fobie spočívá v přivykání si na ni. Vedle mě sedící muž se ptá kapitána, proč piloti při běžném letu nemluví častěji, spousta lidí by to podle něj přivítala a zmírnilo by to jejich strach. Steve odpovídá, že jemu osobně by to nevadilo, nicméně na běžných letech – hlavně přes oceán – je spousta byznysmenů, kteří se chtějí hlavně vyspat a nepřejí si být rušeni: ani servisem a hláškami z kokpitu už vůbec ne.
Po hodině letu nad Londýnem přistáváme zpátky na Heathrow. Využívám nabízené možnosti podívat se do pilotní kabiny, loučím se s kapitánem. Přestala jsem se bát? A bála jsem se vůbec ve srovnání s tím, co jsem tady viděla? Cítím se jistější. To bez debat. Přestala jsem mít pochybnosti o strojích a lidech, kteří je řídí. Svou práci milují, pro většinu z nich bylo povolání pilota snem od dětství, což je první – a možná nejdůležitější předpoklad – aby ji dělali dobře.
Ačkoliv v letadle moc nejím, na zpáteční cestě do Prahy jsem si dala pravé britské scones: potřela krémem, marmeládou a jedla je bez toho, aniž bych vůbec pomyslela, že by snad na zemi mohly chutnat lépe. Co to znamená? Že jsem nejspíš přestala mít strach, aniž bych o tom vůbec přemýšlela.
🙂
Ve zkrácené verzi vyšlo také v časopise Žena a život
Zdroj foto:Pixabay.com
