Byly to pěkně divoké časy řeknu vám. Já a moji milenci jsme si toho spolu hodně užili i prožili. Nelituji ničeho, ba naopak jsem za to všechno vděčná. Jsem vděčná za to co bylo a vlastně i za to co je. No a také za to co teprve bude. Jak úsměvné. No co vám budu říkat. Opustili mě jeden po druhém. Nenápadně a pomalu se vytratili z mého života, ale ještě předtím, než se tak stalo, byli mi moji muži vždy oporou.
Začátky byly krásné. Nemusela jsem ani nic říkat, fungovalo to automaticky. Vždy jsem měla veškerou pozornost, vždy jsem byla ta důležitá a obletovaná já. Když jeden někam zmizel, tak se hned po mém boku objevil druhý. Střídali se. Starali se o mě a já nikdy nebyla sama. Ve společnosti mých chlapů jsem se cítila pokaždé opravdu výjimečná. Vždy středobodem pozornosti. Milovala jsem je a oni mě také. Víte rozdíl mezi mnou a těmi muži byl v tom, že oni mě uměli opustit. Každý jeden z nich neměl sebemenší problém se jen tak sebrat a odejít a pak se zase vrátit. Víte, oni mě milovali, ale nebyli na mě závislí. Já závislá byla.
Strach, Lítost, Vztek, Smutek a Bezradnost byli moji milenci. Pět věrných ochránců, které jsem měla omotané kolem prstu.
Strach byl vážně superhrdina. Byl tak odvážný. On se nikdy nebál být se mnou, když já jsem se bála. Pomohl mi překonat mnohé překážky. Vzpomínám si, jak jsme jednou spolu šli potmě Průhonickým parkem. Klepala jsem se strachy hrozně jsem se bála, že na mě z té tmy vyskočí nějaký vrah. Šla jsem hrozně rychle a srdce mi bušilo jak divé. Lekla jsem se větve, která mi narazila o stehno a začala jsem křičet. Rozeběhla jsem se a po chvilce jsem se začala hrozně smát, jakmile mi došlo, že jsem zavadila o strom. V dohledu byla i vstupní brána a světlo z pouliční lampy. Můj Strach byl v tu chvíli pryč.
Pan Lítost za mnou přicházel vždy s pokorou. Takový ten stav, když vnímáte šílený hluk a ruch kolem sebe, ale slyšíte jenom ticho. Uvědomujete si vlastní nicotu. Vždy, když mě začalo trápit svědomí, když mě mrzelo neštěstí druhých a osud celé planety zdál se nezvratným, tak byl se mnou. Vina z vlastní neschopnosti učinit druhé šťastnými mi vždy do cesty poslala šarmantního, byť trochu chladného, pána jménem Lítost. Naučil mě brečet. Plakal vždy se mnou, ale jakmile na mě zpozoroval sebemenší záchvěv naděje, vždy když jsem začala cítit, že všechno bude dobré, tak odešel.
Vztek mi dokázal rozproudil krev v žilách. Nebyl sice u mě tak často jako Lítost a Strach, ovšem ty jeho občasné návštěvy stály za to. Jdu si takto vesele za svým cílem, s úsměvem, s jasnou vizí, hlava v oblacích, nesmrtelná jako nikdy a najednou rána jako blázen. Au. Prudký a nečekaný náraz na překážku. To jsem fakt nečekala. Toto přeci nebylo v plánu! Sakra! Další zakopnutí. Kde se kur*a tady ty překážky berou?! A už mi Vztek šel naproti. Vítala jsem ho plná afektu. Rozhazovala jsem rukama a cosi křičela, asi to vypadalo divně, ale já mu ve skutečnosti mávala a už z dálky líčila své tupé nárazy na překážky. Víte, Vztek byl něco jako namakaný fitness trenér, který uměl člověka postavit do latě, a zároveň měl spoustu pochopení. Byl tak akční. Spolu jsme běhávali, hecoval mě a nutil mě křičet. Netušila jsem, jakou sílu má můj hlas. Vždy ve mně dokázal najít energii, o které jsem neměla tušení. Vyburcoval mě k lepším výkonům, dal pár profi trenérských rad, zařval na mě a já musela zařvat zase na něj, aby se ujistil, že jsem v pohodě a zvládnu pokračovat, hlava nehlava, překážka nepřekážka, v cestě dál.
Můj milovaný Smutek. Toho jsem měla asi nejradši. Pamatuji na naše dlouhé romantické večery na gauči pod dekou. Pili jsme víno a utápěli se společně v žalu nad ztrátou radosti. Smutek se mě uměl držet opravdu dlouho. Byl tak chápavý a soucitný. Stačilo, když jsem se na něj podívala jako štěně a zkřivila své rozkošné rtíky tak, že jsem připomínala smutného smajlíka. V tu chvíli jsem věděla, že nebude mít to srdce odejít. Trpělivě se mnou zůstával tak dlouho, dokud jsem z něčeho nezačala mít opravdovou radost.
Bezradnost si se mnou rád zahrával. Byl drzý a arogantní, možná právě to ho dělalo tak přitažlivým. Zkoušel moji trpělivost, škádlil mě a nikdy mě nenechal vyhrát. Veškerá snaha a opakované pokusy byly marné. Donutil mě rezignovat, musela jsem přiznat, že se vzdávám. Dělal si ze mě srandu. On viděl za roh a bavil se tím, že já tam nevidím. Nechal mě hádat. Až potom mi vítězoslavně prozradil správnou odpověď a otevřel mi dveře. Strašně mě tím štval, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mi vždy prozradil to, co jsem chtěla vědět.
Moji milovaní společníci, životní partneři, kteří mě dokázali milovat přesně takovou jaká jsem. Za ty roky mi tolikrát přišli na pomoc a tolikrát mě opustili. I přes to jsme přátelé a jsme spolu v kontaktu. Jejich láska byla tak čistá a nezištná, zatímco ta moje láska k nim měla podobu závislosti. Ani nevím jak, ale dokázala jsem se naučit je také opouštět, takže se mi občas stane, že jsem sama. Občas se mi stane, že na chvíli zůstanu úplně sama sebou.
