Ztracení v lese: Jak se houbařská výprava proměnila v hledání matky
Byl víkend, ohlásili se na návštěvu moji milí rodičové. Sobotu věnujeme lovu hub a v neděli budeme odpočívat po vynikající houbové omáčce, co bude k obědu.
I vyrazili jsme v sobotu po obědě do lesů Svinenska. Našli jsme úplný hovno! Doslova!
První smrkovou část v jinak borovém lese, jsme objevili asi po půl hodině bloudění mezi borůvčím. Tam byl úlovek naprosto nulový. Košíky byly těžké právě proto, že zely prázdnotou. V druhé části lesa, která vypadala, jako že skrývá spousty malých hříbečků, jsme našli spousty malých hořčáků. Třetí část už byla o něco lepší. Pár pančáků, tři praváci a něco málo kovářů. Omluvila jsem se milým rodičům asi milionkrát. Jsem tady nová, pořádně nevím kam jít na houby. Ale říkala jsem si, že ten les za chalupou je tak obrovskej, že tam kurva nějaký houby růst musí! No…chybama se člověk učí, ne?! Tolik k lovu hub. Teď něco málo k lovu mé drahé maminky.
Dívej, půjdeme takhle obloukem a pak to stočíme dolů a vyjdeme na cestu, která nás zavede k autu, jo? Já to tady pořádně neznám, tak se mi nesmíte ztratit, poněvadž bych vás nenašla. Rozkazy zněly jasně, nikdo neprotestoval. Neustále jsem se ohlížela, máma byla po pravici, táta přede mnou. Pak jsem ale našla toho mého jediného nečervavého Hřiba pravého. Kochala jsem se pohledem na něj asi hodně dlouho, protože se mi mezitím matinka ztratila. Neměla u sebe mobil, a neumí pískat. Ideální kombinace pro ztraceného člověka. Hodinu jsme maminku naháněli. Volali jsme, pískali, nadávali, kopali do šišek, máma nikde. Co teď? Rozdělíme se. No jasně, nakonec budu hledat ještě tátu a pak cestu k autu, protože se taky ztratím. Ale budiž. V 17.45 nejdýl se sejdeme u auta, nastav si hodinky na stejný čas. Tati, nejsme ve Vietnamu a ty nejsi Rambo s čelenkou ve vlasech.
V 17.35 telefon! Heslo: máma už je doma. Usměvavý mužík na jawě mému ustrašenému otci sdělil, že pokud jsme ztratili manželku (a matku), má nám vzkázat, že už je doma. A pozdravujte jí, pane.
Máma seděla na bobku před vraty, čistila těch pár prašivek, co našla a mávala jak vzteklá, když se naše auto vyřítilo ze zatáčky. Táta už celý večer nepromluvil. Nepomohlo ani vychlazené pivo, ani špekáček na ohni.
Místo nedělního odpočívání na zahradě po výtečném houbovém obědě, jsme vyhrabali staré bandasky z půdy a vyrazili v plné polní na borůvky. Protože když jsme den před tím procházeli les a hledali houby, borůvky se nám nabízely se vší parádou. Jenže my měli jen děravé košíky.
Spravili jsme si chuť všichni. A ta marmeláda! No, a podle domorodce, co bydlí hned za lesem, jsme šli na houby v blbou dobu. Příště za úplňku a až na podzim, paninko!
Jo, a k obědu bylo kuře! Sakra!
Zdroj foto: Pixabay.com
