Musíme si vážně hlídat postup lékaře a “chránit” si sami své zdraví?
Dneska ode mě nečekejte žádný oddychový článek, ale pouze popis drsné reality českého zdravotnictví.
Komu mám více věřit než lékaři?
Už toho mám vážně dost. Kde hledat pomoc, když vám tečou slzy od bolestí? Proč kvalitních lékařů je doopravdy jak šafránu a většina lékařů zná jen paralen a antibiotika?
“Vrrrr…”
Nechci dopodrobna rozebírat můj zdravotní stav, ale aspoň v kostce. Jsem více než dva měsíce po císařském řezu a kojím naše miminko. Už v minulosti jsem měla zánět pravé ledviny a i zánět močových cest. V sobotu ráno jsem cítila silnou bolest zad, myslela jsem si, že mi pouze “zatuhly”, jak nosím malého a chodím na dlouhé procházky s kočárkem. Pokusila jsem si pomoci sama a uvolnit se dechovými cviky a lehkým protažením při józe. Šlo to velmi těžko. Těšila jsem se, že si o víkendu odpočinu u mých rodičů. Chviličku potom jsem se nestačila divit. Bolest postupně postupovala celým tělem, bylo mi hůř a hůř. Nakonec mě bolela i kůže. Odpoledne jsem se vydala poprvé na pohotovost. Doktor byl milý, vstřícný, ale vyšetření bylo pouze pohmatem – žádné jiné vyšetření jsem neabsolvovala. Dostala jsem obstřiky, injekci hořčíku a radu, ať si vezmu šest paralenů denně od bolesti. O malého se od toho dne starají buďto jeho babička s dědečkem nebo tatínek. Já si s ním pouze hraji a mazlím v posteli. Nemůžu jej ani zvednout kvůli bolesti.
Druhý den i po všech paralenech byl můj zdravotní stav ještě horší. Objevily se i vysoké horečky. Zamířila jsem znovu na pohotovost. Ujala se mě mladá paní doktorka neurologie. Zdůrazňuji, že mě nebolela hlava, nebyla jsem světloplachá a ani mi nevadily žádné zvuky. Paní doktorka po normální prohlidce a nabrání krve (na výsledky odběrů se musí počkat až dvě hodiny) mi okamžitě chtěla udělat lumbální punkci. Zde nastal velký problém. Musela jsem ji rázně odmítnout. Byl na mě kladený velký nátlak, dokonce i na můj doprovod, ať mě přemluví k zákroku. Nedokázala jsem pochopit, proč mě někdo chce dělat tak riskantní vyšetření, při kterém lze i ochrnout nebo zanést do míchy a k mozku zánět, dříve než bychom měli výsledky z krve a vyloučil se eventuélně zánět někde jinde v těle. V šestnácti letech jsem lumbálku absolvovala. Hlavně na to, co následovalo potom nerada vzpomínám.
Po sérii vyšetření jsem dostala kapačku od bolesti. Vyčkávala jsem na výsledky. Ta bolest byla šílená v celém těle, ale po kapačce se mi hodně ulevilo. Úžasné, ale pořád jsem cítila silnou bolest v pravém boku. Doktorka dávala jasně najevo svůj nesouhlas. Dokonce jsem zaslechla, jak si na mě stěžuje personálu. Nějaký zdravotní bratr se mě zastal. Její sestřička se po celou dobu ke mně chovala arogantně.
Ve výsledcích se objevil zánět. Doktorka mi řekla, že ani v ostatních vyšetřeních nenašla jeho ložisko.
Chtěla mi napsat širokospektrální antibiotika a pustit mě domů. Řekla jsem ji, že mě pořád bolí oblast zad a boku a poprosila ji, jestli mi můžeme udělat ještě rozbor moči. V moči se zánět potvrdil a mě čekal ještě ultrazvuk, kde vyloučili větší poškození.
Doktorka najednou obrátila a začala se chovat mile a ochotně. Po pěti hodinách jsem odcházela domů. Urolog mě neviděl. Závěr – zánět močových cest. Antibiotika na pět dní.
O všem jsem informovala moji dobrou kamarádku z Prahy, která patří k největším kapacitám v oboru dětské medicíny. Třetí den po zahajení užívání antibiotik jsem měla zvýšenou teplotu. Pravý bok a záda mě bolely pořád stejně. Střídala jsem paralen a ibalgin. Na její impulz jsem opět zavítala do nemocnice. Tato návštěva byla úžasná. Přístup mnohem příjemnější. Při ultrazvuku panem docentem se zjistilo, že je zasažená pravá ledvina a zánět je v ní. Bylo svolané i konsilium. Závěr – zánět pravé ledviny. Antibiotika na čtrnáct dní.
Myslím si, že vám nemusím popisovat moje zoufalství. Kam chodit k lékaři, kterému můžu naplno věřit? Máme snášet arogantní a nelidské chování ze strany doktorů a personálu? Musíme si vážně hlídat každý jejich krok a “chránit” si sami své zdraví? Je chyba v přístupu státu nebo v hodnotách absolventů lékařských fakult?
Jak tuhle situaci řešit? Jsem jediná nespokojená s přístupem v českém zdravotnictvím?
Dokážeme to změnit? Vymyslíme jak?
Zdroj foto: Pixabay.com
