piju víno ze sudu
jsem na dně
na dně svého osudu
utíkam
běžím a přitom nevím kam
pospíchám
otáčím se za stíny
jsem hříšníkem bez viny
házím kamenem
přejídám se chlebem
denně srovnávám peklo
s pohádkovým nebem
nebylo už kam hloubš spadnout
tak jsem chtěla naschvál nechat aspoň kytky zvadnout
stejně jsem je zalila a napila se vína
já jsem to nebyla
byla jsem tam
ale udělala to jiná
je jich ve mně víc
krasavic
každá z nich moc ráda vypráví o svém osudu
a já zas tak ráda piju to jejich víno ze sudu
je plné (skryté lásky)
sladké hořké i slané
jsem vtažena do děje
i když se mnou se nic neděje
mám ráda jejich příběhy
jsou totiž i moje
...Jeden hlas nám nikdy nestačí. Která to ze mě teď mluví, když křičím na mažela a viním ho za to, že celá staletí muži upírali ženám práva, dokonce byly upalované na hranicích. Copak můj muž za to opravdu může? Která to teď za mě mluví?...
Chvilka poezie "Pokolení rodu ženského"
