Jak se vyhnout stresu a začít týden s úsměvem
Já vím, že se říká nedělní depka. Ta, co na člověka sedne s posledním soustem nedělního oběda, a nepustí se ho až do pondělí. Jenže abych se vám přiznala: pondělky, dopoledne speciálně, jsou pro mě snad ještě horší. Daleko horší.
Mimo jiné proto, že: do víkendu je to zase celé čtyři dny
jsem zklamaná z nedostatku sebekázně, protože jsem si slibovala, jak se budu učit do školy a teď si naplno musím připustit tu hroznou pravdu: víkend je pryč, ani jsem to neotevřela a hlavně, už vážně není žádný čas to otevřít
uzávěrky, na které jsem v pátek odpoledne, v sobotu i v neděli šťastně zapomněla, neboť mi je nikdo z mých editorů nepřipomínal mailem, se nebezpečně přiblížily
mám psát jako každý týden blog pro ŽENY s.r.o. a nemám absolutně žádný nápad, o čem bude
pociťuju blíže nedefinovanou úzkost tak nějak ze všeho, co mě čeká a taky z toho, jestli to všechno stihnu.
Já vím. Jsou horší věci a tohle fakt není nic vážného. Přesto mě pár minulých pondělků, sotva jsem otevřela oči, sevřela do spárů taková depka, že jsem se z ní nedokázala vyhrabat celý den. Byla jsem zlá na sebe, nepříjemná na manžela, nic se mi nedařilo. No, nebylo divu. Když jsem se nad tím zpětně zamyslela, došlo mi, že ani nemohlo. Celý den jsem dělala všechno proto, aby moje citové rozpoložení bylo jenom horší.
Dalo se to udělat jinak?
Určitě dalo.
Napadly mě tyhle způsoby a říkám si, že možná nebudu sama, komu by mohly pomoct.
Takže:
Plánuju neděli.
Většinu nedělních odpolední trávím doma s manželem. Říkáme tomu odpočinek, ale ve skutečnosti je to spíš takové pocházení od ničeho k ničemu: trochu televize, poskládat prádlo, přečíst pár stránek … já vlastně ani nevím. A to je přesně ono. V pondělí ráno si s ohledem na proflákanou neděli říkám, co jsem celý víkend vlastně dělala. Kde všechen ten čas je? Když jsme se o tom s mým mužem nedávno bavili, zjistili jsme, že naplánovat si na neděli nějaký závazek (výstavu, procházku, odpoledne s přáteli) je daleko lepší než mít pocit, že „nemusíme nic.“ Protože pak taky nic neděláme. A oba se kvůli tomu cítíme mizerně, že víkend je fuč a protekl nám mezi prsty.
Nestoupám na váhu.
Protože ať je tam, co je tam, po víkendu tam nikdy není číslo, co bych si přála vidět.
Připravuju si svačinu.
Nedržím žádnou dietu a začátek nového týdne mě v tomto smyslu nechává docela chladnou. Jenže to není celá pravda. Přestože dietám se vyhýbám jako čert kříži, skoro každé pondělí mám takové mini předsevzetí, že budu jíst o trochu lépe. Pravidelněji. Zdravěji. Míň sladkostí. Míň kávy. Skoro pokaždé to v pondělí v sedm ráno začíná zdravou, vyváženou snídaní. A skoro pokaždé to v jednu odpoledne pokračuje ve školním bistru těkajícími očima, třesoucíma se rukama, jaký mám hlad, litrem cappuccina, ořechovo – čokoládovým muffinem a následně nepěknými nadávkami sobě sama, nafučeným obličejem a naštvaností na celý svět. Nejde jenom o to, že mizerné jídlo zruinuje moje předsevzetí a aktuální náladu, ale vlastně celý zbytek dne, který je pak takový nepovedený a upatlaný … Zato kdykoliv do tašky hodím něco k jídlu, mám uklidňující pocit, že ať už se v pondělí dopoledne bude dít cokoliv, mám aspoň nějakou jistotu – že nebudu mít hlad. Což je v mém případě pro dobrou náladu docela zásadní.
Chystám se už večer.
Většinu týdne vstávám kolem šesté, ale v pondělí se mi to moc nedaří. Natahuju se pro budík, přetáčím: ještě pět minut, ještě dvě, do čtvrt, tak do půl a tak dále až třeba do celé – sedmé. Přestože už dávno nespím a hlavou se mi honí, na co všechno nesmím před odchodem z domova zapomenout, skoro pokaždé tam v důsledku nedostatku času něco nechám. Načež přicházím do školy a zjišťuju, že jsem zase zapomněla sešit???!!! Já kráva pitomá! To je z toho, že nemám disciplínu, blablabla … Takže se učím překonat lenost a připravit si všechno důležité už v neděli večer. Pokud se díváme s mužem na film, snažím se to udělat ještě před ním, protože jinak si film pořádně neužiju, a pak v jedenáct večer, kdy padám únavou, už se mi opravdu nechce ani čistit zuby, natož přemýšlet. Zjistila jsem, že dokonce se mi kvůli tomu líp usíná. Když vím, že je všechno nachystané, netrápím se myšlenkou, co když zaspím. Protože i když zaspím, žádná katastrofa se nestane.
Zapisuju si, co jsem zvládla.
Každou neděli večer si dělám „pořádek“ v tom, co bych následující týden měla zvládnout. Sepíšu na papír všechny uzávěrky, věci jako že je potřeba zavolat tam a tam, zařídit to a to a podobně. Tohle psaní mě sice uklidňuje, protože tak nějak vím, co mě čeká, zároveň mě ale v pondělí ráno stresuje, protože vždycky je toho hrozně moc a nikdy nevím, jak to zvládnu. Odškrtávání mi dobrou náladu nijak moc nezlepší, protože funguje většinou jen do momentu, než přijde první e-mail a na seznam začnou přibývat další a další povinnosti. Místo toho jsem od známé přijala radu udělat si kromě seznamu plánovaných úkolů taky seznam úkolů dokončených. A tak v pondělí v podvečer (ale i další dny) píšu, píšu a píšu, až mi dojde, že to vůbec nebyl tak neproduktivní a mizerný den, jak se mi zdálo.
A že nebyl perfektní? No tak co, je to pondělí. To si zaslouží trochu shovívavosti.
A jaké jsou vaše tipy na lepší pondělí? Dejte mi vědět, ráda se inspiruju. 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
