Další ze svátků, o kterém jsem neměla nejmenší tušení, a to se v letošním roce připomíná již po dvacáté.
Tento den nás má upozornit na fakt, že pro nás tak běžné zařízení domácnosti, jako je toaleta, je i v dnešní době pro čtvrtinu lidí na světě nedostupným luxusem. Například v řadě afrických zemí je leckde používání záchodů utopií a nedostatečná hygiena je pak příčinou nemocí i úmrtí milionů lidí.
Historie toalet se přitom píše už 4000 let. Nejstarší vodní záchodky pocházely z Indie z druhého tisíciletí před naším letopočtem a už tehdy byly poměrně moderní. Pod prkénkem byl kanálek, kterým protékala voda odnášející všechno hned pryč.
Ve starověkém Egyptě či antickém Římě byl záchod dokonce společenskou událostí. V latrínových arénách se uzavíraly obchody, probírala politická situace nebo počasí. Ve středověku se z návštěvy záchodu se stalo opět pouhé vyměšování. Na venkově na hnojištích se začaly používat dřevěné kadibudky, ve městech byly v kurzu nočníky, které lidé vylévali z oken na ulici. Na hradech si také vymysleli svou kadibudku – známe ji pod názvem prevét či česky výsernice.
Vynález novodobého WC v roce 1597 se připisuje Angličanovi Johnu Harringtonovi, což byl kmotřenec tamní královny. A tak se po mnoha staletích zase pomalu začali vracet k tomu, co naši dávní předkové už kdysi normálně používali.
Překvapivě, v Československu ještě v 70. letech minulého století nepatřily splachovací toalety ke standardnímu vybavení každého bytu. Tím se WC stalo až s masivní výstavbou panelových sídlišť. Do té doby bylo běžné chodit na společnou toaletu na patře domu. Dnes každý z nás používá toaletu šestkrát až osmkrát denně a spláchne tak v průměru 30 litrů vody.
