Zrcadlo, zrcadlo – část pátá

Přesně za týden od návštěvy švadleny se Juliina marnivá dušička zatetelila radostí.

„Dále,“ řekla, když na dveře někdo zaklepal. Julii byla v pokoji a před zrcadlem si na tělo přikládala různé šaty, aby zjistila, které se pro dnešní dopoledne budou lépe hodit. Rozvažovala nad dvěma mušelínovými kousky, chtěla něco lehkého a vzdušeného, jelikož s každou hodinou se dělalo větší a větší horko, slunce po studené noci rozpalovalo krajinu.

Do pokoje vplula služebná, v ruce nesla dvě velké krabice.

„To jsou ty nové šaty?“ Julie se odtrhla od zrcadla.

„Ano, slečno.“ Služebná položila krabice na postel a chtěla se odporoučet, avšak tušila, že jejích služeb bude třeba.

Julie se vrhla na krabice jako hladovec na jídlo. Odklopila nebo spíš odhodila víko, odhrnula papír a opatrně vytáhla nové šaty. Jak ty denní, tak i ty plesové, v nichž se hodlala objevit co nejdřív. Už to byly dva dny, kdy otce požádala, aby uspořádal ples, a kdy ji nesmyslně odmítl. A doposud jí neoznámil, že si to rozmyslel a že jí tohle přání samozřejmě splní. Julie se na něj po celou dobu zlobila a odmítala se s ním vídat a trávit čas, což oproti době, kdy se na něj nezlobila, nebyl rozdíl. Byla odhodlaná v tomto pokračovat, dokud za ní nepřijde a neomluví se jí.

Odložila denní šaty a vzala do rukou ty plesové. Musí si je okamžitě vyzkoušet, ty denní počkají. Možná že když se v nich objeví před otcem, změní názor.

„Pomoz mi,“ nakázala služebné, a jakmile byla hotová, propustila ji. Postavila se před zrcadlo a nemohla být spokojenější.

Julie se obdivně prohlížela v novém kousku a hřál ji pocit spokojenosti a hrdosti na to, jak vypadá. Šaty jí skvěle padly a dělaly krásně štíhlou a přijatelně roztomilou. Vše bylo v pořádku, až na jednu loknu, která se jí uvolnila z účesu. Hbitě ji připevnila na původní místo, a když s tím byla hotová, přejela si rukama po sametovém obličeji, který z dětského postupně přecházel v dospělý, rysy se zvýrazňovaly a buclaté tváře splaskávaly. Ráda se dotýkala jemné kůže, jakou byla ta její. Na chvíli se jí zdálo, že se jí na tváři těsně u nosu vytvořil červený flíček. Zděsila se a přiblížila se k zrcadlu, aby se o tom přesvědčila. Samozřejmě doufala, že se mýlí. Stála u něj tak blízko, až se ho na jeden kratičký moment dotkla čelem, na teplé kůži ucítila chlad skla. Odtáhla se jen na pár centimetrů a najednou ji oslnilo světlo, žluté a prudké, bylo oslepující, až si před ním musela zakrýt oči. Jak zvedala ruce, na nahých pažích pocítila teplo, nebylo nepříjemné ani pálivé. Chtěla odstoupit od zrcadla, ale nohy ji neposlouchaly, místo aby udělala krok vzad, pokročila kupředu, teplo na rukou jako by ji vábilo a táhlo kupředu. Světlo ještě zesílilo. A pak najednou zhaslo.

Julie stáhla ruce z očí, zamrkala a poohlédla se po světlém místě, po místě, kde nebylo nic, žádný kus nábytku, žádné obrazy, zato tu všechno zářilo a třpytilo se jako vyleštěné sklo. Nechápala, kde je a jak se sem dostala. Obrátila se a v oválu spatřila svůj pokoj. Vykulila oči.

„Co to má…,“ nedořekla. Místo toho se rozběhla, ale do čehosi tvrdě narazila a upadla na zadek. Chytila se za čelo, jak ji bolelo.

„To snad…,“ postavila se na nohy, upravila si zmuchlané šaty a zkusila to znovu. A opět narazila a upadla. A opět se zvedla. A opět upadla. Šaty už si neupravovala, pozornost přesunula na podivnou místnost, v níž se ocitla. Otáčela se kolem dokola, očima přejížděla každičký kout. Pozvedla oči od země. Najednou si všimla čehosi na světlých, lesknoucích se zdech. Zamhouřila oči. Přiblížila se k tomu a vykřikla hrůzou. Ruce jí vyletěly k ústům. Spatřila tvář vystupující ze zdi. Bezkrevnou, bílou tvář dívky se zavřenýma očima. Vedle byla další dívčí tvář. A vedle další a vedle další. Tvářemi byla pokrytá celá stěna. Julie šla podél ní
a vyděšeně hleděla na mrtvolné obličeje. Když došla až na konec, spatřila zcela dole prázdný obdélník.

Polkla a obrátila se do prázdného prostoru.

„Haló? Je tu někdo?“ ptala se a její hlas už nemohl být klidný, hlasitě v něm zaznívalo zděšení. „Co se to děje?“ ptala se nechápavě a plačtivě.

Pokračování příště…

AKM

Foto: Pixabay