Dneska to není o humoru, ale o srdci. I když smíchu bylo požehnaně!
Kdyby mi totiž někdo před týdnem řekl, že budu stát v Domově Sulická na zahradě, v rukou držet lopatku a slavnostně sázet kytku, která ve skutečnosti neexistuje, myslela bych si, že už mám z Domova Sulická pracovní únavu.
Jenže přesně to se stalo!
V půlce srpna jsme otevřeli nový společenský sál a pojmenovali ho po Nataše Gollové. Ano, té Nataše – prvorepublikové eleganci s čertem v oku, která u nás v osmdesátkách žila několik let. A protože Nataša měla ráda humor, nechtěli jsme to pojmout jen jako stuhy, projevy a suché chlebíčky (i když, ty byly taky a nebyly vůbec suché :)).
Věnovali jsme jí lavičku a vedle zasadili žluté růže, které prý měla neskutečně ráda. Růže jsme pojmenovali Záhorské růže. Ano, to jsou ty, co existují jen ve filmu Eva tropí hlouposti.
Kdyby šel kolem botanik, asi by volal na botanickou inspekci, ale my jsme vesele mávali a říkali: „To jsou ony! Originál z filmu!“
Z filmu jsou také fotografie paní Gollové, které nově zdobí společenský sál a zdobí jej také její poslední fotografie, pořízené právě tady v roce 1988.
A když jsem si večer sedla na tu novou lavičku u růží, které neexistují, říkala jsem si: V životě je důležité si umět něco krásného vymyslet – a pak tomu prostě věřit. Záhorské růže prostě jsou, alespoň v Domově Sulická.
Foto: se souhlasem Lenky Kohoutové
