Vodící muž nebo appka

Mívám lekci jógy na Chodově a každá návštěva je pro mě spojená s bojovkou. Musím totiž z metra projít tím šíleným nákupním centrem, protože je to nejkratší cesta. Pro normálního člověka, ale ne pro mě. Samozřejmě že ten ohromnej obchoďák jde nějak obejít, ale to já neumím. To centrum podle mě projektoval psychopat, kterej si na něm plnil tajnej sen o projektu bludiště, odkud už se nikdo nevrátí živej. A samozřejmě že v tom centru jsou nějaký informační tabule s plánky, ale tenhle způsob nápovědy je nad moje rozlišovací schopnosti. Začátky mých lekci jógy se tedy odehrávaly tak, že jsem zběsile po nákupáku běhala kolem dokola patnáct minut a hledala ten správný východ směrem k Domu Jógy. Samozřejmě že jsem se ptala lidí, ale buď říkali, že neví, nebo odpovídali „Ja něpanimaju“. Pak jsem přišla na fígl. Cestou zpátky, kdy mě na metro vedla jedna spolucvičící, jsem si trasu fotila a fixovala si „kolem drogerie zahnout, rovně támhle na ty schody“ a podobně. Po několika marných pokusech jsem pochopila, že úskalí začíná už v metru. Jsou tam dva vlezy do obchoďáku. A jakmile tam vejdu tím špatným, zase se ztratím. Když už jsem trasu natrénovala, přišla covidová pauza, během níž jsem pracně naučenou cestu zapomněla. Teď už ji zase umím, ale nedejbože, když dostanu nápad, že se podívám do nějakýho obchodu, který není na trase. Jakmile jednou někam zahnu, už nevím, kde jsem. A tak úplně běsná bloudím a hledám ten jeden pitomej krám a zakopávám o nadšený dvojice kamarádek courajících se se značkovýma taškama v rukou, jimž svítí oči vzrušením z úžasnýho nákupu. Když se jich zeptám, nechápou, jsou v extázi, obchoďák je nejlepší místo na světě a všude svítí tolik světýlek. V tu chvíli mě napadlo, že bych potřebovala, aby obchoďáky zavedly speciální službu, kterou bych nazvala Vodící muž. Hned u vchodu by mě nějakej chlap popadl za ruku a odtáhl nejkratší cestou do mýho oblíbenýho obchodu s oblečením. Až bych tam nakoupila, převzal by si mě jinej a ten mě odvedl do krámu s kosmetikou. A tak dál. Na tohle nejsou vhodní vlastní chlapi. Ti bývají většinou zpruzelí, když se vláčí se ženou obchod po obchodu. Naposledy jsem se ztratila v pátek. Tak jsem si sedla na lavici před jedním krámem a volám známému, že s ním vyřeším nějakou pracovní věc, a pak budu bloudit dál. A jen tak mezi řečí jsem se mu přiznala. „A v jakým jsi patře?“ sondoval. „Nevím“. „Co vidíš kolem sebe za obchody?“ Vyjmenovala jsem je. „Tak jdi rovně směrem od jezdících schodů a dojdeš k tomu obchodu“. Poslechla jsem a došla jsem. Bylo mi už ale blbý volat mu znovu, když jsem pak zabloudila ve snaze najít východ z nákupního centra do metra. Takže se přimlouvám buď za vodící muže nebo aspoň za nějakou appku v telefonu s vodícím hlasem. Jinak budu muset vždycky volat tomuhle známýmu.