Krása našeho českého jazyka

Často, když poslouchám, nebo čtu české knihy, uvědomím si, jak je náš český jazyk nádherný. Dnes mě ke kráse češtiny přivedl seriál F.L.Věk.

Zrovna byl díl, kdy F.Věk navštívil starého vlastence, který se snaží tvořit nová slova v českém jazyce. Opravdu jsem se pobavila- třeba nemoc nohou revma nazval  nohotrap, student je knihovtipník, švagr je sestromuž, kapesník nosočistoplena, basa hlubozvuk.

Dnes mi to připadá velmi úsměvné, ale v době, kdy všichni mluvili německy, a česká slova byla odvozována z německého jazyka, a někdy i latiny, bylo takovéto jazykovědectví velmi důležité. V té době se začínala rodit čeština – ta nádherná, libozvučná čeština se spoustou slov.

Je pravda, že zatímco v některých zemích mají pro jednu věc jeden výraz, v češtině jich najdete spoustu – různě kombinovaných, a libozvučně zabarvených.

Já sama mám češtinu opravdu moc ráda. Proto mě mrzí, že dnes jde doba opačným směrem.

Nádherná česká slova jsou převáděna do angličtiny.  Problém s tím mají hlavně starší lidé, kteří se anglicky nikdy neučili.

Takže třeba maminka s tatínkem se mě u zpráv ptají, co je to třeba polygon, backstage, nebo třeba podcast. Tomu nerozuměli hodně dlouho, a než se zeptali, tak jim to trvalo – bylo jim trapné přiznat, že některá slova nechápou. Je fakt, že slovo podest mi dalo v začátku taky zabrat – nikdy jsem ho neslyšela, a podkasat jsem si uměla tak akorát sukni.

Když si poslechnete večerní zprávy – takových to počeštělých slov uslyšíte spoustu. Někdy mě to mrzí, protože čeština je tak nádherná. A jen tak pro pobavení – není to vždycky tak. Zkuste si někdy prolistovat katalog Dedra – tam jsou výrobky pojmenovávány právě takovým způsobem, jako by je tvořil nějaký jazykovědec z minulosti.  Např Turbokvedlačka, Vodnesdort (na roládu a dorty), ziposáčky,skládací kuchyňský zbytkovník, vakuový vzduchocuc . Ten katalog se mi do ruky dostal úplnou náhodou, v čekárně u doktora, a musím říct, že jsem ho neprolistovala vůbec kvůli zboží, ale kvůli těm vtipným názvům. Tak vysmátého pacienta v té čekárně určitě ještě neměli. Lidi na mě koukali jako na blázna, protože jsem to občas nevydržela a uchechtla se nahlas. Já jsem se tedy u toho srdečně zasmála, ale v koutku duše přiznávám, že je mi to milé – snaha se cení. Tak doufám, že ta naše krásná čeština zůstane ještě hodně dlouho – mám ji ráda, tak snad si ji „nezaplevelíme“ angličtinou tak, že zmizí.