Javoříčko. Místo, kde dýchají dějiny

Nedávno jsme s manželem vyrazili na výlet. Do Javoříčka. Vy, co toto místo neznáte, vězte, že se jedná o část obce Luká na Litovelsku, nedaleko pohádkového hradu Bouzov, kde se za počasí, které vábí k venkovním aktivitám, shlukují turisté, aby se pustili na prohlídku místních jeskyní, nebo absolvovali zdravotní procházku.

A přesně tu jsme měli v plánu i my.

To ráno jsme procitli do husté viktoriánské mlhy. Spadla na Olomouc najednou a nečekaně, vyplnila ulice i nejutajenější kouty a lákala spíš k pobytu pod dekou, s knihou v jedné ruce a s kávou v druhé.

Nicméně od výletování jsme neupustili a kolem oběda vyrazili.

Mlha se kolem nás vznášela jako mraky, co k nám ze své výšky sestoupily. Doprovázela nás jako průvodce do doby, dokud jsme nevyjeli nad město a nenechali ji pod sebou.

Nikdy dřív jsem tuto malou obec, v níž se stala velká věc, nenavštívila, ačkoliv od města, kde žiju, neleží daleko. Slabou půlhodinu po čtyřech kolech.

Když jsem na parkovišti vystoupila z auta a poprvé se rozhlédla po okolí, po rodinných domech a vzrostlých stromech a po velké žluté budově, kdysi škole, dnes muzeu, bylo to taky poprvé, kdy mě na hrudi zatlačila mírná tíseň a kdesi v sobě jsem pocítila zvláštní neklid. Navzdory nedalekému hloučku desítek turistů chystajících se na výšlap. Jejich halasné rozhovory a smích stoupaly k nebesům, a jako by rozrážely trpělivě čekající ticho, aby mohlo po jejich umlknutí znovu ovládnout prostor.

Noční déšť přidal svou kapku. Blátivou na zemi, šedivou na nebi.

Poklidným krokem jsme se s manželem pustili cestičkou kolem domů, upravených a opravených. Domů, které vyrostly na pozůstatcích osady po jejím vypálení komandem SS na samém konci války, 5. května 1945.

Vesnice se tehdy utopila v popelu. Zůstala jen škola, kaplička, hájovna, jeden dům a jedna stodola.

Sotva jsme část, kde se bydlí, nechali za sebou, a vklouzli do náruče lesů, okolí se propadlo do vlastního prostoru. Sem tam dům. Sem tam turista. Všude stromy a keře, s nimiž se spřátelila zima. Spadané větve nám křupaly pod nohama jako kosti. Bláto čvachtalo a lepilo se na boty. Šumivé ticho přírody nám dělalo společnost.

A taky minulost. Jako by se smíchala s čerstvým vzduchem a plula nad okolím jako dým.

Když jsme procházeli hlubokou roklinou a mířili ke skalisku, jemuž se říká Zkaměnělý zámek, zvedala jsem hlavu ke stromům, které nás ze své výšky sledovaly.

Jako by byl člověk lapený v pasti.

Úzkost mi zazněla v srdci. A mysl hrála svůj film. O pomstě. O zabíjení. O vyhnání. O křiku. O vyděšenosti. O nelidskosti.

Vykouklo slunce. Jako by okolí ozářila naděje.

Pustili jsme se dál ze skaliska po kamenitých schodech, stoupali jsme vzhůru na lesní cestu. Ještě před chvílí zářivá žluť tmavla a uvolňovala prostor mlze, která na okolí padala. Protékala mezi stromy jako mléčná řeka, a nenápadně ovládala celý prostor.

Jen my a mlha.

Zanedlouho se před námi vyloupla budova restaurace. Jako by byla dlouho opuštěná a zanechaná přírodě a času, aby si na ní pochutnaly. Nikde žádné auto. Nikde žádný turista. Ani kouř z komínu.

Jen my a mlha.

Sestoupali jsme po schodech do míst, odkud je vstup do jeskyní, a pokračovali dál lesem, jenž nás o chvíli později vypustil nedaleko pomníku věnovanému obětem druhé světové války. Následně jsme postáli u společného hrobu, na němž jsme si pročítali jména obětí. Tehdy to byl konec nejen vesnice. Byl to i konec pro třicet osm mužů, kteří tu byli zavražděni. Shodná příjmení a data narození napovídala, že se jednalo o otce a syna, o otce a dva syny, o otce a tři syny. Nejmladšímu zastřelenému bylo patnáct let, nejstaršímu sedmdesát šest.

Až nezdravě často si v posledních měsících připomínám že největším nepřítelem člověka je člověk…

Na parkovišti stál náš vůz osamoceně, jako sirotek, který přišel o rodiče a neví, co se sebou. Vklouzli jsme do něj a opatrně, velmi opatrně jsme vjeli do mlhy, která zhoustla jako smetana.

I teď, při oživování vzpomínky na tento výlet, cítím tíseň a neklid.

Kdysi sem padl stín, a jako by tu zůstal, neodplul.

Javoříčko je místem, kudy se ničivým způsobem prohnaly dějiny. A místem, kde dýchají dodnes.

A tyto události si rozhodně nechceme opakovat.

AKM