Bílá sobota

Bílá sobota je pro věřící dnem ticha a očekávání. Křesťané se stále postí a oplakávají Ježíše Krista ležícího v hrobě. Po celý den se nekonají žádné liturgické obřady. Lidé chodí do ztichlých chrámů navštěvovat takzvané Boží hroby a vše směruje k večerní vigilii, samostatné liturgii připomínající Kristovo zmrtvýchvstání. Označení Bílá se odvozuje od barvy roucha nových křtěnců, kteří bývali v rané církvi přijímáni do společenství věřících právě v předvečer Kristova zmrtvýchvstání. Bílá barva symbolizuje čistotu, naději a také nový život.

O sobotě se ale také bílilo a uklízelo. Příprava na Hod boží velikonoční musela být důkladná. Je to čas na pečení velikonočních beránků, mazanců a věnců, k jejichž slazení se používala místo cukru sladká smetana, v některých krajích se mazanec plnil tvarohem nebo se namáčel do vína. Jako hlavní chod se v sobotu podávala nádivka, které se říkalo také sekanina, sekanice nebo snítek, případně “hlavička”. Důležité jsou do ní mladé kopřivy. Velikonoční nádivka byla jakýmsi přechodem mezi půstem a hodováním. Název hlavička se velikonoční nádivce dával údajně proto, že měla připomínat trnovou korunu. Jiní zase tvrdí, že je to díky telecí hlavě, jejíž maso se do nádivky dříve dávalo. V žádné domácnosti nesměl chybět prostřený stůl, velikonoční beránek a jidáše.

O Bílé sobotě se začíná s pletením pomlázky nebo zdobením vajíček. Tento den po Gloria se vrátí zvony z Říma a zvoní: „Byl jsem tam! Byl jsem tam!“ Toto zvonění má prý kouzelnou moc – když při něm hospodyně zamete dům, nebudou se v něm po celý rok držet švábi; pokud se při něm člověk umyje v pramenité vodě, bude celý rok zdráv; ovocnými stromy v zahradě se má zatřást, aby se probudily, a rovněž by se měly postříkat vodou (nebo potřít čerstvě zadělaným těstem), což jim prý na celý rok dodá sílu.