Cesta od bolesti k úspěchu: Příběh podnikavé ženy roku 2016
Nemůžu dýchat, mám stažené hrdlo, hnusnou rozpínající se hroudu v žaludku a permanentní slané mokro v očích. Chybí mi kyslík a síla jít dál. Stojím u dokořán otevřeného okna a lapám po dechu. Podvědomě se chytám malého křížku na krku. Své letité kotvy. Jistoty, že se mi moje štěstí jenom nezdálo. A naděje, že zas bude líp. Svírám tu malou relikvii v dlani, obracím oči k nebi a v duchu si opakuji jak mantru, Pomoz, prosím, pomoz. Jsi přece Nejvyšší. A najednou vím s jistotou, že jsem blázen.
Že jsem byla blázen od první chvíle, kdy jsem tě uviděla.
Že tím bláznem zůstanu, co živa budu. Nafurt, navěky věků amen a možná ještě dýl. Navzdory tomu, že ty a já už nejsme jedno jen ze dvou částí. Že už nejsme dvě křídla nad propastí. Vždycky jsem tě milovala. Dlouho před tím, než jsme se potkali, jsi byl v mých snech. Věděla jsem, že někde jsi a vůbec se nebála, že bych tě nepotkala. Že bych tě minula. No vidíš. I věčnost má svůj konec. Už jsme zase jenom ty a já. Vzdáleni asi tak 400 miliónů kilometrů.
Umřels mi. *sad*
Sundávám křížek a cítím se jak po amputaci nohy. Už ji nemáš, ale pořád vnímáš řezavou bolest, záškuby nervů, svědění. V hlavě mi duní Kryštof a jejich: všude kolem moře, tak pojď hledat břeh, než pustíme se a než nám dojde dech … My už jsme se pustili, dechu se mi nedostává a břeh? Umřu na slané mokro. Utopím se dřív, než nějaký břeh zahlédnu. Ten křížek je mou součástí. Léta ke mně neodmyslitelně patří. Teda patřil. Před tvým odletem. Před tím, než skončila věčnost. Zkouším se nadechnout. Pomalu. Opatrně.
Nejde to. Dusím se, zalykám, bezhlesně vzlykám, protékám a mám strach.
Že už nikdy nebudu volně a bezbolestně dýchat.
Že už nikdy nebudu lítat, protože druhé křídlo má každý jenom jedno.
Že už nikdy nikomu nedovolím bydlet ve svém srdci a duši, protože jsou zkrátka napořád obsazeny tebou.
Že se nic nevyrovná našemu zvláštnímu jazykovému kódu a našim snům, kterým nikdo nemůže rozumět.
Že už napořád budu v každém hledat a očekávat tvoje reakce, tvoje názory, tvoje písmenka, tvoji nejistotu i jistotu, tvoji vůni, tvoje gesta, tvoji mimiku, tvoji intonaci, tvůj smích a humor…, protože jsi do mě zkrátka vrostl.
Že bez tebe jsem jak kostel bez zvonu. Prázdná jako snář bez snů. Osamělá jako sedmikráska na skále.
Že už mě nikdy nikdo nebude tak chápat, tak milovat a hlavně, že už to nikdy nedokážu já.
Ale já musím žít! Ne jen přežívat.
Nevzdám to!
Jak si můžu myslet, že dokážu přežít bez tebe, když ani neumím sundat křížek? To dám! Zapojím prostě víc rozum. Hodně rozumu! A nebudu hysterická a plačtivá! Emoce potlačím! City zavřu do šuplíku a duši zalátám.
Nádech ….,…. výdech. Nádech ….,…. výdech.
A znova. Každý den, každou minutu, každou vteřinu. Tak dlouho, až to prostě půjde.
———
Po hóoooodně měsících:
„ … další oceněnou královnou malého byznysu v kategorii Podnikavá žena roku 2016 se stává ……„
Své jméno vnímám jako v oparu. Mlze. Moderátorka čte můj podnikatelský medailónek, sál narvaný do posledního místečka tleská a já jdu na pódium jako ve snách a bojím se, ať sebou na tom červeném koberci a schodech nefláknu. Obavy jsou díky výšce šteklíků, šroubu v noze a ruplým zádům oprávněné. Ještě pár vteřin to je dobrý, protože se soustřeďuji na každý svůj krok, ale teď už jsem na místě a musím se zastavit. Pomalu se otáčím a těkám očima po aplaudujících a usmívajících se lidech.
Nádech…,…. výdech.
Nemám se čeho chytit. Kabelka zůstala dle instrukcí na sedadle, abych mohla přijímat gratulace, převzít si dárek a kytici. Ruka mi podvědomě vylétne ke krku ve snaze najít svou kotvu. Přidržet se. Tak jak jsem byla léta zvyklá. Prsty ale namísto křížku nahmatají šňůru nádherných šedých perel s tmavězelenými odlesky. 50 odstínů šedi mám na krku. Včera jsem si poprvé v životě sama vybírala šperky. Ne, že bych jich měla málo. Hodně jsem jich za svůj život dostala a hodně odložila, když mě začaly tížit. Jsou ale chvíle, kdy je třeba být konečně sama sebou. Nabízelo se toho hodně. Zlato, stříbro, briliantíky, drahé kameny, ale nakonec mě srdce vždycky dotáhlo k perlám v této barevné škále. Srdce má zkrátka své důvody, které rozum nezná. Až večer doma jsem zjistila, že šedé perly symbolizují autenticitu a zelené odstíny znamenají klid, nový začátek a rozvoj. Symbol nového rozletu. A já po dlouhé době znovu dýchám. Žiju a pracuju. Od rána do večera a od večera do rána. S radostí a pokorou. Děláme dobře to, co děláme s láskou, říkal vždycky s nadhledem a moudrostí můj děda, ředitel jedné malé, pohraniční, základní školy. A já miluju svoje studenty. Jsem fakt skvělá učitelka. Smrt všem pochybovačům! Právě si za to přebírám prestižní ocenění.
Svírám perly jako růženec a jak mi jedna po druhé kloužou mezi prsty, najednou vím, že se té nové životní koncepce musím držet za každou cenu. V duchu si opakuji: Hlavně žádná hysterie! Zákaz sebelítosti! Slzy došly jednou provždy. Už ani jedna na tvůj účet. Svůj dluh jsem už dávno splatila i s krvavými úroky. To je dobrý plán na přežití. Jediný možný.
Vím, že to slyšíš a jsi na mě hrdý.
Třeba je věčnost fakt věčná a smrt nic neznamená.
Třeba se jednoho dne vrátíš. *heart*
Šňůru perel LAUREN značky MISAKI a perlové náušničky – dvojčata DUO značky TOSCOW, které jsem měla na slavnostním galavečeru, kde jsem si převzala ocenění Podnikavá žena roku 2016, najdete v nabídce firmy TRIGOLD s.r.o., která se zaměřuje na velkoobchodní a maloobchodní prodej značkových šperků značek MISAKI pocházející z Monaka, TOSCOW – největšího dodavatele opálových, diamantových a perlových šperků a bižuterie v Austrálii, Dále zastupují také francouzskou firmu KIDOU, která vytváří luxusní šperky a dárky pro děti od jejich narození přes dětství až po jejich dospělost.
Šperky si můžete prohlédnout zde http://www.diamantyaperly.cz/ a po domluvě na e-mailu pr****@tr*****.cz si je můžete osobně vyzkoušet ve firemním showroomu.
A nebo se inspirujte u mé kamarádky Petry H.
Zdroj foto: Martina Jiříková
