Závislost na mínění druhých

Ano, člověk je tvor společenský. Je fajn, když je tu někdo, kdo nám kryje záda. Kdo nás podrží v těžších chvílích. Ale co když je to něco za něco?

Tak samozřejmě je jasné, že když něco očekávám, měl bych i něco nabízet. Ovšem… jsou určité hranice, které se úplně nevyplatí přehlížet. Pokud například musíte mít neustále “masku”, dát si pozor na to, co říkáte, hlídat se v každém okamžiku,… je to hra, která se Vám v krátkodobém horizontu může vyplatit. Ale možná zjistíte, že nakonec nejste tam, kde byste chtěli být a s kým byste chtěli být. Obětovali jste svou identitu pro jisté výhody, které Vám za to doufejme stály 🤷

Je to někdy tak osvobozující být sama sebou. I se svými nedokonalostmi, úchylkami a slabostmi. Ovšem dost lidí nemusí být na takový syrový pohled zvyklých. Pokud ukážeme svou pravou podstatu, je velmi pravděpodobné, že nás někteří lidé odsoudí, nepochopí a odvrátí se od nás. Prostě věřili té naší “masce”.

Je to smutné, bolí to někdy. Ale zas na druhou stranu člověk ušetří kus energie, kterou ho to celé “divadlo” stálo. Pravda a upřímnost je jen pro odvážné, chce se mi spíš napsat pro otrlé. Prostě někteří lidi nejsou na sdílení bez servítek zvyklí. Ale proč? Protože je tolik masek a přetvářky kolem nás? Když někdo vybočí, přidají se i další?

Mluví se o pozlátku a falši sociálních sítí. Ale kdo ty sítě tvoří? My 😀 A proč? Co je motivem všech těch příspěvků a fotek? Získat pozornost, potlesk, “lajky”? Nabídka určená poptávkou? Sdílíme hlavně věci, které se budou líbit a přitáhnou pozornost?

Nebo vysolíme narovinu všechno ven, bez ohledu na reakce? Prostě to tak cítíme, dává nám to smysl, kdo pochopí, ten pochopí, a kdo ne? Ať jde o dům dál, klidně si mě oddělá z přátel 🤷

Není to lehké být sám sebou. Ale třeba to nakopne i ostatní k větší upřímnosti. Kdoví…