Paní Alenko, je mi po Vás smutno 🖤
Snažím se držet si od klientů profesní odstup, někdy to ale prostě nejde.
Nedávno odešla velká dáma, která mnoho let žila v našem Domově Sulická.
Byla upoutána na invalidní vozík, studovala i tak ve Francii, pak se vrátila do tehdejšího Československa.
Francouzi paní Alenu vyznamenali. Komunisti jí už do Francie nepustili, a tak si šla vyzvednout vyznamenání na ambasádu v Praze.
Před ambasádou na ní čekal doprovod v podobě StB.
Paní Alena na tuto historku vzpomínala s velkou hrdostí. Z toho, že přebírala vyznamenaní za doprovodu StB, si dělala legraci. “No, tak jsem jim řekla, ať ten vozík alespoň tlačí, abych se tak nedřela. A chlapci tlačili… Alespoň k něčemu tam byli!”
Historku mi vyprávěla s lehkostí, jako veselý příběh ze života člověka, který byl převážnou část života na vozíku, ale hodně toho zažil a dokázal.
Plánovali jsme u nás speciální francouzský den spojený s přednáškou o Francii a s ochutnávkou francouzských pochoutek. Měli přijet přátelé paní Aleny z Francie.
Člověk míní, život mění. Rychlý odvoz do nemocnice. Pak zlepšení zdravotního stavu a přátelé z Francie u lůžka paní Aleny. Prý si to hodně užili.
Za dva dny paní Alena odešla, věřím, že stejně tak, jako jsme my dvě debatovaly o světě, o válce na Ukrajině, o politice, o komunistech, o francouzském chlebu nebo o krupicové kaši, tak nyní někde tam nahoře popíjí sklenku francouzského vína a s mnoha svými přáteli vzpomíná na Domov Sulická.
Paní Aleno, je mi po Vás smutno.
Foto: istock.com
