114

Dneska jsme byli na hřbitově. Rozsvítili jsme svíčky, ometli listí a zavzpomínali na babi s dědou z Roudný. Babi byla od rány a jmenovala se Věra. Před každou jízdou autem nás nutila políbit křížek. Byl takový dřevěný, krásně vyřezávaný a měl v sobě maličký okýnko, takovou pidilupu a tou se dalo dívat do úplně jinýho prostoru. Visel na hnědý kůžičce a uklízel se do tý skříňky u spolujezdce. Nejsrandovnější na tom bylo, že jen co jsme ho opusinkovali, babi se v každý zatáčce sápala dědovi po volantu a děda s naprostým klidem ji ruce odendával a říkával: “Ale Věruško..” Děda nás rád zkoušel ze sprostých slov, uměl překrásně kreslit koně a vždycky se při jídle pokecal. Pak si ten flek snažil utřít a rozmazal ho tak, že byl dvakrát větší než na začátku. Vždycky jsem se v něm snažila něco najít. Zajíčka, Afriku, rukavici nebo třeba pomeranč. Kouřil dýmku, jmenoval se Miloš a byl zlatník. Jednou mi z drátků vyrobil náramek. Dodneška si to pamatuju. Stála jsem u jeho ponku u takovýho malýho okýnka ven a druhýho malýho okýnka do kuchyně a on mi mezi povídáním jen tak úplně jednoduše, neuvěřitelně šikovně a rychle vyrobil náramek. Fascinovalo mě to. Jak to uměl a jak to bylo krásný. Dívala bych se na něj hodiny a hodiny. Ale už nemůžu. A hrozně mě mrzí, že nemohl poznat moje děti a mýhomuže. Líbili by se mu. A on by se líbil jim.
Když jsme chodívali na hřbitov s mámou a babi, zlobily se na mě, že se dívám na hroby a čtu si jména na nich vepsaná. A nahlas. Když jsem našla nějaké děťátko, položila jsem mu kamínek na okraj a pohladila hrob. Cítila jsem se smutně a zúčastněně. Máma a babi říkali, že se to nedělá, číst si jména, ale mně to přišlo správný. Tím, že jsem je přečetla, jsem na ně vzpomínala a oni zas “ožili”. Nebyli zapomenutý prach pod kamenem, ale zase skutečný lidi. A děti. Dneska jsme si je s mými dětmi a mýmmužem četli nahlas. Našli jsme kanovníka z Rakouska-Uherska a tři chlapečky, kterým bylo pět a jeden rok. A tak s velkou bolestí v srdci i teď vzpomínám na Jeníčka, Ládíka a Vojtíška. Zemřeli na přelomu 19. a 20. století anebo za války. Vzpomínám na Vás, chlapečci zlatí. Ať je Vám krásně blaze na nebesích.
Na jednom hrobu bylo napsáno: 
SMRTI SILNĚJŠÍ JE LÁSKA. 
Je to tak krásný. A je to pravda. Ta láska je tu pořád, protože ta nikdy nezmizí. Kiki mi řek, že jsme se o tom spolu nedávno bavili, ale že nevěděl, že je to pravda. Začal tomu věřit, až když si to přečetl na hrobě. Takovou sílu má vzpomínka…

©2022 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account